Další díly seriálu Nositelé folkloru naleznete ZDE

Spisovatel Ludvík Vaculík v reakci na tyto úchvatné folklorní pořady sobě vlastním způsobem veřejnosti oznámil: „Musím však říci, že pro člověka, jenž by žofínské dění sledoval každý večer, byl to zážitek skoro nesnesitelný: jak pohled do propasti, kterou s úlekem uvidíte před svýma nohama, když se roztrhne mlha všednosti a vy poznáte, jak velice jste sešli z cesty. Ve společenským scénách a písních, které předvedly skupiny všech regionů, se jak v rodovém zákoně připomnělo, co je láska, svatba, rodina, dobrá práce a radost, ale také z čeho jsme pořád živi, že nikoli z benzínových pump. Členové některých skupin byli vnuky lidí, kteří tu účinkovali před sto lety. Když se loučili, řekli, že za sto let se tu sejdou, prostřednictvím svých vnuků, zas. To už budou Češi chatrnější kostry rozleptaní a rozmazaní v Evropě, ale náš sál bude zas plný.“ (L. Vaculík, O kostře. Literární noviny č. 24/1995).

Tehdy nádherným žofínským sálem jakoby neočekávaně znělo: Co bude dál? Ptal se i autor knihy Živá píseň: „Co bude dál s naší lidovou kulturou, s naším českým jazykem, s naším národním povědomím a hrdostí, ptáme se o půlstoletí později také my. Myslíme na obavy, jak naše lidová kultura přežije v trendech průmyslové, ekonomické, společenské i kulturní globalizace počátku třetího tisíciletí“.

Co bude dál? Biolog a zakladatel strážnických slavností Vladimír Úlehla v závěru své krásné a podnětné knihy „Živá píseň“ z roku 1949, která obsáhle pojednává o lidové písni a životě lidové tradice, místo odpovědi přináší svou prognózu a nabízí řešení: „Bylo by obtížné vtisknout do nadaných rukou husle, klarinet, cimbál, basu? A jiným nadaným rukám píšťalku? A ve škole do dětských hrdel zasévat vlastní písně místo cizích? A odměňovat nejlepší zpěváky, hudce, piščeláky ze nejlepší píseň? Tak bych chtěl každému říci (nabádá nás uznávaný biolog a tvůrce prvních českých dokumentárních národopisných filmů): nepouštějte z rukou, co máte do nich vloženo, berte a hledejte, pokud se dává, je to vzácné, slyšte, je to vzácné…

A chtěl bych, abyste šli se mnou, abyste si každý našli svého stařečka nebo stařenku, či abyste jinak, každý po svém, pomáhali podchytit, překonat krizi, zabránit, aby nebylo pozdě, až se opravdu rozední v lidové mysli a v plné hodnotě zazáří kmenový odkaz.

Věřím, že až se dosyta napijeme vína dálek, nabažíme dosyta cizích vzorů, pohráme si dosyta se všemi směry a hesly, pak že – lhostejno před tváří věčnosti, či v pokolení třetím, čtvrtém i pozdějším – zase se v nás ve všech uplatní vlastní zakotvení, uvědomíme si kořeny, kterými jsme s tímto svým životním okolím spjati tisíciletí. A pak, nikým nezvána, vrátí se též píseň.“ (V. Úlehla, Živá píseň. Praha 1949, s. 337 an.).

Živoucí klenoty

Pan profesor Vladimír Úlehla by dnes byl pravděpodobně šťasten. Jeho píseň žije, rozkvétá a nalézá své nové nositele. Jenom na našem Slovácku pravidelně působí více než 150 folklorních tanečních souborů – nejméně polovina z nich je dětských, určitě přes 100 lidových a dechových hudeb, mnoho ženských a mužských folklorních sborů. Každý rok se několik stovek nadšených dětí účastní různých kol soutěže dětských zpěváků lidových písní, každý rok se zde pořádá desítka folklorních slavností a festivalů, lidové muziky vydávají hudební nosiče, v ulicích našich vsí i měst přirozeně ožívají ve výroční dny tradice lidového zvykoslovného kalendáře.

Základní znak živoucí lidové kultury a folkloru je to, že žijí především v tom okamžiku, kdy je vnímáme, kdy v nás zanechávají svoji odezvu, kdy je prožíváme. Žijí chvíli, aby pak jejich projevy přebývaly hluboko v nás a byly v pravou chvíli pospolitého sdílení vyzvednuty. Odpočívají uchovány ve zpěvnících, tanečních sbírkách nebo v depozitářích muzeí, aby byly po létech čekání vyhledány a slavnostně znovu uvedeny v život. Žijí právě ve chvíli, která jim byla časem určena. O slavnosti štědrovečerní, o taškařici masopustní, při besedě přátelské; žijí v každém z nás.

V roce 1995 L. Vaculík své žofínské myšlenky uzavřel konstatováním: „Umění, které a jaké se v tom květnovém týdnu ukázalo na Žofíně, to byl chrám pro ty, kdo byli při jeho vztyčování, a je zas pryč, zedníci si ho roznesli domů, kde mají své kaple. Jako se některé poklady otvírají na Veliký pátek, tento se otevře zase za sto roků.“ (L. Vaculík, O kostře. Literární noviny č. 24/1995).

Vážení čtenáři, seriál Nositelé folklóru najdete také v tištěné podobě každou sobotu v Hodonínském deníku Rovnost.

FRANTIŠEK SYNEK