Hned v úvodu autor představuje krásy svého domova, jak je vnímal při návratu domů.

„Vjíždíme do dědiny. Už jsme v chalupách, a ty chalupy znám všecky. Jen některá má novou střechu nebo komín. Hledí na mne zasmušile, teskně a přece vlídně svými starými drobnými okny. V jedněch je plno muškátu, bazalek, fijalek a rozmariny, jiné jsou prázdny, tupy, bezvýznamny. Právě jako lidské oči. A již se blížíme k našemu. Hle, bílá chaloupka s modrou střechou, před ní dvě hrušky a jabloň, stranou studně na trávníku, který se táhne pod humna až k jezírku. Na něm stáda husí,“ stojí v knize.

Příklady ze života slováckých děvčic začíná spisovatel právě u rybníka, často zvaného jezírko. V něm se od svátku sv. Jiří až do svátku sv. Václava čáchaly, plavaly, schovávaly a hrály slovácké děti jako obojživelníci. Jakmile svitl den a voda se ohřála, už v ní byly a z vody nevylezly až do pozdního podvečera. Ti co se koupali, nechali na břehu střapaté své sestřičky a zaprášené bratříčky, od slunce opálené. Ti se tady spokojeně batolili a bavili, jak uměli. Spisovatel přiznává, že chůvou jim byl Pánbůh a od úrazu je opatroval Anděl strážný. Ke hře dostali dřevěnou, červeně natřenou pannu z proutí, lesklou křemelku a dost.

Ovšem dívčí radost nebyla jen ve hře. „Jakmile přijde jarní čas, slováčata dívčí ocitnou se ve svém živlu. Jejich cit je zavádí do přírody, zrak se obrací na předměty tajemné, poznávají hojivou moc bylin a čarodějná říkadla s pověrami, otvírá se jim říše báchorek a pohádek se skleněnými vrchy, křišťálovými paláci, princeznami, draky a kouzelníky. Děvčice jsou učenlivější, vnímavější a měkčí nežli chlapci, a proto častěji se setkáš s blouznivými, pověrčivými, naivními hlavičkami u děvčic nežli u chlapců. Děvčičí pohled na svět a jeho divy je tajemnějším,“ napsal Herben.

Uznává, že teprve škola a samostatný život dívčí znamená pravý převrat. V ta léta děvčata v říši rostlinstva přilnou znenáhla ku květinám, sázejí je, pěstují, zalívají a trhají si je kvetoucí na věnce a kytky. V nábožném úmyslu ozdobují domácí obrázky, okrašlují boží muky v polích při cestách a kříže u dědiny. „I v říši živočišstva děvčátka si vyberou své miláčky. Z domácích zvířat zamilují si lichotivou, lstivou kočku. Rády krmí krávy, husy, slepice, kačeny. Toto zaměstnání čím dál tím více působí měkkosť a něžnost a bázlivost děvčat, které se pak bojí i rosničky; hmyzu vůbec se děvčice straní.“

Ovšem jak již bylo naznačeno, děvčata, která od útlého dětství tíhnou k bylinám a květinám, mění svůj zájem v náruživost květinářskou. Děvče osmileté zná o květinách všechno. Vypoví jejich užitečnost a hojivou moc. Rádo oznámí, že „prasata žerú nejrači srpek, staříček, slak a mladú ohnicu. Kroměvá teho vrbicu, kuřáčku, pumprlicu, mačec, charbu, bogdálí nos, kúkol, truskavec, mlíč, ostí, hrachovinku, pazárek či vrzúlkálku.“ S otevřeností a upřímností poví, že „húsata nejrači majú kopřivy, lopt, mlíč, obírají mlisty z mladéj ohnice, chrástky z řepy“ i to, že „kravám se nosí slíz, ohnica, pýř, ostí, pazúrek, vrbica aji vrzúlkálka a bar co jiného“.

V krásné pasáži pak spisovatel J. Herben popisuje také znalosti osmileté slovácké dívky z botaniky větami: „Hotaříček má uzoučké listy, just jak rozmarýn. Kvete bílo. Srpek je jak pýř. Má ostré, podlúhlavé, veliké lístky, takové úzké, vystřihané. Mačec má veliké, gulaté, draplavé lístky. Květu se říká kokeš. Květy vrbice sú takové červené barušky. Kuřáčka roste v gučách a má gulaté, malinké lístky a teňulenkú slupku. Rozleze se to po celéj zemi. Pamprlica nebo pampeliška kvete žluto a má úzké lístky. Charba (chrpa) roste v pšenicách a ve ržách. Kvete modrým. Prasata ju rádi majú, dyž je mladá. Kúkol má květy červené a jak srdečka. Lístky úzké, podlúhlavé. Hrachovinka má červený květ just jak fazula a listy jako hrach. Na kořínku sú takový jablíčka.“ A určitostí velmi jistou vám podle Jana Herbena, na závěr malá dívka ještě vypověděla sílu léčivých bylin nebo rostlin jinak užitečných: „Vždyť, každé malé dítě zná ščavík, který je od žízně.“ Dlouhý výčet znalostí dívčích uzavírá slovácký spisovatel nádechem uznání: „Snad teprve po hodině, když byste se dále ptali, řekla by vám: Ná, já su ešče malá, já věc nevím. Až mně maměnka zas řeknú, tož vám povím.“

A s radostí pak na závěr této pasáže uznává, že ozdobou dědin byly zahrádky, udržované dívá péčí. V nich šohajkovi vždy zavoněl rozmarýn, který byl přední ozdobou všech slováckých zahrádek a pravým symbolem lásky a s nímž v některých vesnicích jen muškát soupeřil. Však nejedna krásná slovácká písnička o tom oznamuje: „Pod našíma oknama rozmarín prekvítá, chodívá k nám šohajek, ode mňa ho pýtá!“

FRANTIŠEK SYNEK

Hned v úvodu autor představuje krásy svého domova, jak je vnímal při návratu domů.