Další díly seriálu Nositelé folklóru naleznete ZDE

Většinou shrnují jeho životní zkušenosti a postřehy. J. Holcman sobě vlastním způsobem, řekněme až živočišným a svým vysloveně chlapským stylem popisuje společenské prostředí, kulturní i sousedský život ve své rodné obci. Jeho poslední ediční počin „Folklor a divadlo (rozhovory)“, vyšel v tomto roce ve Zlíně v nákladu 200 ks a je darem otce synovi k jeho svatbě. Obsahuje soubor rozhovorů, které právě ženich – Jan Holcman – připravil v letech 2006 až 2010 pro časopis Zvuk, další vznikly vesměs náhodou. Jejich obsahem jsou vyznání moravských umělců, která hned v úvodu knihy výstižně popsal etnograf Karel Pavlištík: … v rozhovorech s moravskými soudobými umělci je, stejně jako v literární tvorbě Josefa Holcmana, jako šťáva ve hroznu všudypřítomně obsaženo hledání cesty k uchování a rozvíjení hodnot tradiční kultury v současném společenském a kulturním životě i vědomí osudové nezbytnosti pěstování vztahu člověka k rodnému kraji.

Janu Holcmanovi postupně svůj vztah k tradiční lidové kultuře, folkloru a divadlu vyjevil Jan Antonín Pitínský, Miroslav Plešák, Dodo Gombár, Břetislav Rychlík, Antonín Navrátil, Josef Ruszelák, Miloš Hynšt, Jan Gogola st., Ludvík Kundera, Alois Hajda, Petra Hřebíčková, Helena Čermáková, Martin Františák, Dušan Sitek, Bolek Polívka a také již zmíněný Karel Pavlištík.

Sám Josef Holcman uvedl knižní prvotinu svého syna textem, který příznačně nazval Start. V něm trefně popisuje, jak se rodí vztah nedospělého chlapce k tradicím a rodné obci slovy: Poprvé jsme staršího syna Jana vyslali v kroji na hody ve Skoronicích, když mu bylo patnáct. Za hodinu doběhl zpátky a „bečel“, že je tam nejmenší. Tak jsem mu dal do ruky litr frankovky, slíbil mu, že po hodech vyroste, a vyhodil ho na ulici. Večer, jaké kouzlo hodů, sebevědomě volal: Tatínku, tatínečku, hody, hodečky. Za patnáct roků mně oba synové řekli: To si piš, že ta dědina v nás cosi zanechala!

Jak se v knížce s všetečnými otázkami vyrovnávají moravští umělci, z nichž většina má kořeny právě v této části naší země? Jak vnímali v dětství folklor? Jan Pitínský vzpomíná na zabíjačky, hody, svatby, tehdy ještě třídenní, pohřby po starých obyčejích v Pitíně a Částkově a vyznává se: … svatby byly smutné, nevěsty plakávaly tak, jak jsem pak žádnou ženskou plakat neviděl a neslyšel… Po pohřbu naopak neslyšel jsem pak už tak zdravého smíchu, když vespolek se popilo, bez zpívání sice, ale se vyprávělo a spustila se stavidla, jak se říká, za nebožtíkem… To Břetislav Rychlík se určitě setkal s folklorem hned po narození, když mu maminka zpívala ukolébavku a tata ho s kamarády zapíjel a hulákali pod okny. Zpovídá se, jak rád prožívá fašanek v Hrubé Vrbce: … vždycky se mne zmocní euforie a záchvaty nepopsatelného štěstí, jako by mne kdosi polil živou vodou, odloupl ze mne ty směšné civilizační vrstvy a sociální zlozvyky. A mim a herec Bolek Polívka? Ten folklor začal vnímat přes své učitele a otce. Tvrdí, že nositelé tradic ve Vizovicích byli učitelé, divadelní herci, muzikanti cimbálové muziky i orchestru vážného hudby, loutkoherci, prostě přátelé jeho otce, jehož vyjádřením je dodnes pro umělce esence vůní cigaret, slivovice a lékárny. K tomu, jak ovlivnily tyto zážitky ze školních let jeho hereckou tvorbu bez váhání vypálil: Hrál jsem na JAMU autorské představení, já vůbec nevím, jak jsem na to přišel, to byla pantomima vlastně, ale ne v klasickém slova smyslu. Vize a metamorfózy strýca Macalíka. Je to jednoduchý příběh, lidový muzikant, houslista. Přichází na jeviště pod vlivem alkoholu, housle, futrál, dlouze se svléká, uléhá do postele a říká: Kurva, to byl zas deň!

To pro Brňáka Ludvíka Kunderu coby městského člověka byl krojovaný folklor pominutelný. Slovesný folklor však objevil a obdivoval v Erbenových Prostonárodních českých písních a říkadlech. Jeho životní zkušenosti mu radí, že čtyři obecně známé živly: země, voda, oheň a vzduch nevyjadřují danosti reálného lidského údělu a je třeba k připojit pojmy: láska, poezie a práce! Naopak pro rodačku z Hodonína herečku Petru Hřebíčkovou jsou nejvýraznější vzpomínkou na tradice a zvyky její výlety s babičkou do Strážnice. Folklor tu poznávala pod kulisou staletých platanů zámeckého parku, a jak přiznává, vždycky záviděla všem krojovaným děvčatům. Její kolegyně Helena Čermáková si s folklorem spojuje: … furiantsky až eroticky chlapské cifrování a pocit něčeho mimořádného, až svátečního při oblékání do zdobného podlužáckého kroje. Vše příznačně a jednoduše uzavírá hned v úvodu Ludvík Vaculík: Z vědomí původu a z odpovědnosti k dědictví vznikají osoby, které nosí zřetelné znaky svého rodu a původu…

Vážení čtenáři, seriál Nositelé folklóru najdete také v tištěné podobě každou sobotu v Hodonínském deníku Rovnost.

FRANTIŠEK SYNEK