Další díly seriálu Kolo okolo Černého moře najdete ZDE

S Tureckem jsem se už moc nepáral. Nejedl jsem, nepil, nefotil, nezastavoval, nekoupal se, nekochal se nad mapou, neměnil duše, nestavěl stan… prostě jsem přestal provozovat všechny ty kratochvíle, které mě od začátku zpomalovaly a jel jsem jako robot: Samsun, Ordu, Giresun, Trabzon a Rize – to všechno jsem proletěl během tří dnů a zpomalil mě až průjem, který jsem si přivodil pravděpodobně pitím vody z trabzonské mešity. K tomu jsem v Ardeşenu po dlouhé době píchnul a s nářadím, co mi zbylo (francouzák) po ztrátě mé multifunkční sady, výměna trvala déle než obvykle.

Přesto, že mi bylo ukrutně špatně, nic jsem ten den nejedl a déšť o půl paté ráno zmařil sny o osvěžujícím spaní pod širákem, dorazil jsem v úterý na oběd do Hopy, kde jsem měl v plánu bez výčitek utratit veškeré zbylé bohatství schraňované v turecké měně. V první „lokantě“ jsem tedy oznámil, že mám 2 liry a strašný hlad a pravděpodobně to zapůsobilo, jelikož jsem dostal čtvrt kuřete, chleba, spostu zeleniny a čaj, přičemž ty peníze ode mě stejně nikdo nechtěl.

A dál už bylo jen dvacet kilometrů rovné, široké silnice, jež se choulila k nohám začínajícího Kavkazu, chvíli si razila cestu tvrdými skalami a chvíli se zase vrhala téměř do moře, nikdo po té krásné silnici ale nejezdil a já měl pocit, že jedu na samý konec světa, tím víc, čím víc jsem se blížil k hranici v Sarpi, která se snažila budit dojem, že vůbec neexistuje.

Pak se objevila kolona kamionů, asi deset kilometrů dlouhá, zaražená na druhém konci neviditelnou byrokratickou křivkou. Já jsem ale párkrát šlápl, ladně ji přetnul a byl jsem tam. Dokázal jsem to! Po třiatřiceti dnech jsem došlapal do Gruzie a byl jsem neskutečně šťastný. To se ještě umocnilo setkáním s Lubošem z Prievidzy, který tam zrovna dostopoval a byl taky tak rád, takže jsme zašli na první gruzínské: „Kazbegi“. A nebylo jedno.

Hodinu nato jsem už jel v Batumi na pláž, v tašce nákup na večerní oslavu – za 120 korun (to jsem se rozšoupl!) jsem si koupil ½ l vodky (30 Kč), ½ kg rizota, dvě placky gruzínského kukuřičného chleba, dvě velké čokolády a za dvacku cigarety Lucky Strike, většinu z toho jsem ale stejně ten večer nevyužil, protože jen co jsem dostavěl stan, už mě někdo zval, abych se připojil „k jejich stuolu“, což obnášelo spoustu jídla a vetší spoustu vodky, kterou sice v Gruzii můžete pít jen po pronesení přípitku, jež je, narozdíl od našeho, dlouhý a sofistikovaný, mým hostitelům ale pusa jela na plné obrátky a než jsem se nadál, tak jsem za rodinu, za družbu, za mrtvé, za zdraví, za krasivé děvočky, za dobrý lov, za Česko, za Gruzii, za Slovany a za bůhvíco ještě, bezvládně oddychoval ve stanu.

Druhý den jsem v ulici Kutaisi vyhledal kancelář lodní společnosti Instra. Nepříjemná, surrealisticky zmalovaná ženská mi tónem „to máš blbý, že neumíš gruzínsky“ lámanou ruštinou sdělila, že lístek si můžu koupit až v sobotu, že loď má zpoždění a pojede zhruba v neděli ráno.

Tak jsem se vydal na východ, do hor, vybaven vším, co bych mohl potřebovat, abych až do neděle nic nepotřeboval. Ujel jsem ale jen dvacet kilometrů, do vesnice Adjarisckhali a dál už jsem se nedostal. Jakmile jsem se na návsi zastavil, už kolem mě bylo spostu lidí, už mě zvali na pivo (které mimochodem chutná až moc po vodce), vypili jsme litry adžarského vína a večer se sešla celá vesnice, aby na mou počest porazili tele. Další den se konala hostina, která mě, společně se silnou gruzínskou pálenkou (čačou), která se pije tak rychle, jak jen stačí odkapávat z destilační aparatury, naprosto odrovnala. Nemám jí to ale za zlé, poněvadž vyléčila můj průjem. Jenom doufám, že stihnu odjet dřív, než ze mě bude alkoholik. A to musí být sakra brzo, protože jejich tempo je vražedné…

O osudech mladíků na cestách se zájemci dočtou v příštích týdnech také v tištěné podobě na stránkách Slovácka v pravidelném seriálu.

MATĚJ BALGA