S náležitou hrdostí se ve městě prezentovala také armáda. Jednu z jejích větších akcí ve spojení se 7. jezdeckým plukem město vidělo v roce 1930.

Nejdříve je vhodné si lehce počátky armády v Hodoníně přiblížit. Že v Hodoníně byla takzvaná „Velká a Malá kasárna“, je dostatečně známý fakt. Ostatně i přes nesporně pěkné opravy a po začlenění budov bývalých kasáren do struktury města, vypovídají jejich obrysy stále o svém původním určení natolik, že se z nich dá historie stále vyčíst. A není to myšleno vůbec jako kritika, spíše naopak.

V kasárnách byli asi jako jedni z prvních ubytováni muži z 10. jízdní brigády, kterou dne 7. listopadu 1883 vystřídal 13 hulánský regiment. Od počátku zde byla upřednostňová­na jízda.

Pplk. gšt. Fr. Herman v knize „Hodonín město a okres“ dokonce nepovažuje předchozí vojenské jednotky v Hodoníně za moc důležité. „…po roce 1900, kdy každoročně na podzim se konaly lovecké hony tehdejší vysoké jezdecké školy vídeňské na pláních holíčských, počíná se datovati vojenský život hodonínské posádky,“ napsal.

Po převratu v roce 1918 dochází v Hodoníně k další gradaci vojenské činnosti. Nejprve byla 4. listopadu 1918 dekretem brněnského Národního výboru ustanovena v Hodoníně tzv. „Slovácká brigáda“, která měla v té době značný význam. V roce 1920 přišlo do Hodonína vojenské jezdecké učiliště, které tam za vedení francouzských důstojníků působilo až do roku 1925. Dne 29. září 1920 byl do Hodonína převelen ze St. Boleslavi 7. jezdecký pluk, po návratu ze Slovenska, kde si získal zásluhy a respekt dobytím Košic v prosinci 1918.

V roce 1928 již prostory velkých kasáren nestačily. Tehdy pluk zabral i malá jezdecká kasárna. Do roku 1936 velel pluku pplk. jezdectva Jar. Mahr, kterého do září 1937 vystřídal pplk. gen. št. Fr. Herman, jehož později ve funkci nahradil plk. jezdectva Vlad. Hobza.

V den osmdesátých narozenin prezidenta T. G. Masaryka byl 7. jezdecký pluk slavnostně přejmenován na 
„7. jezdecký pluk T. G. Masaryka, pluk prezidentův“.

O tři měsíce později se v Hodoníně dne 8. června 1930 konala za velké účasti a zájmu obyvatelstva slavnost, ze které pochází i přiložené fotografie.

Zastupitelé města předali 
7. pluku standartu s heslem „Pro čest a vlast vítězně vpřed“. Ke standartě byly připevněny stuhy všech v té době ve městě činných korporací. S odstupem let se zdá být v heslech vyšitých na stuhách trochu patos, ale je třeba si uvědomit, že to bylo nedlouho po konci I. světové války a po vzniku samostatného Československa. Třeba Národní střelecká jednota věnovala stuhu s heslem: „V mysli vlast, v paži zbraň, v srdci národ.“ A není důvod pochybovat, že to bylo myšleno opravdu upřímně.

V době nynějšího zkomercializovaného světa se zdají jak z jiné planety tehdejší slova pplk. gšt. Fr. Hermana: „Voják — jezdec — má více práce než jiný voják, neboť má na starosti ještě svého koně. Ale koná vše rád. Slezáci, Slováci moravští i slovenšti, Hanáci, které zde u pluku máme, miluji svého koně. Oni všichni vědí dobře, že kůň je učí dobrým vlastnostem povahy: odvážnosti a hbitosti a při tom jasné a veselé mysli. Jezdec ráno vesele vstane, nakrmí svého koně, na něm si pak vyjede za svitu ranního slunce, veden svým velitelem, a myslí si, že není většího pána nad něj na světě. S počátku je to trpké, zvykati si jízdě na koni, a nejednomu muži skane slza hořkosti po tváři. Ale časem se člověk všemu naučí. Pak je náš voják hrdý na to, že umí jezditi. A když umí dobře stříleti, dobře s koněm projížděti přírodou, je z něho celý muž a může si pak hrdě vykračovati večer po boku své slovácké děvčice po hlavni ulici města „Dra 
A. Švehly“. Takový je život našeho vojáka.“

No, řekněte, nebyla to romantická a poetická doba?

ANTONÍN KUČERA