Další díly seriálu Zvířátka v zoo naleznete ZDE

Je největším oslem žijícím v Asii a spolu se zebrou Grévyho největším divokým zvířetem čeledi koňovitých. Kiang, jak zní jeho název, některými znaky připomíná osla afrického, jinými koně. Ve srovnání s ním má však velkou hlavu a jinak uspořádané žíně na ocasu. Na rozdíl od prvně jmenovaného zvířete má zase krátké uši a je štíhlejší. V hodonínské zoo toto vzácné, vyhynutím ohrožené zvíře žije od roku 2003.

„Kianga jsme začali chovat před sedmi lety, kdy jsme si podle doporučení evropského koordinátora chovu přivezli z brněnské zoo samce a z Prahy mladou, v Brně narozenou samici. Kiangové totiž mají vlastní plemennou knihu a záchranný program, podle něhož se jedinci párují tak, aby byly možné odchovy. Samozřejmě za podmínky šíření správné krevní linie,“ řekl zcela aktuálně zoolog Jaroslav Hyjánek.

„Paní Kiangová“ se chystá ke svému druhému porodu a vedení i chovatelé zoo se těší, že tentokrát bude úspěšný. První mládě se netrpělivě čekalo už loni na jaře. Avšak když se narodilo, bylo mrtvé. „Bylo to pro nás zklamání. Chystali jsme velké oslavy, a to nejen proto, že by šlo o vzácný odchov, ale také proto, že mláďata koňovitých oslů jsou nesmírně pěkná,“ neskrývá svou lítost nad loňským nezdarem zoolog.

Odchovy u kiangů jsou i tak problematické. V každém případě je nutno oddělovat hřebce, protože by mohl svým často bezohledným chováním vůči březí partnerce způsobit potrat mláděte. „Neustále si vynucuje pozornost, na klisnu doráží, honí ji a všelijak ji otravuje. Z toho důvodu máme u oslů dvě stáje a dva výběhy, abychom je v případě potřeby mohli separovat,“ vysvětluje Hyjánek.

Nezkrotnost a divokost je i tak charakteristickým znakem asijských oslů. Jejich horkou krev chovatelé poznali, už když v brněnské zoo nakládali samce. Problém byl vlastně už pár dní předtím. Hodonínští tehdy museli čekat, až jim brněnští kolegové sdělí, že se jim zvíře, jemuž nasadili hladovku, podařilo nalákat na krmivo a zavřít do stáje tak, aby je poté mohli nahnat do transportní bedny.

„I tak to byla divočina. Když samce zavřeli do stáje, vztekal se, kopal, vyhazoval zadníma nohama. Chtěl rozbít dveře. A to nemluvím o vlastním převozu. Nebýt toho, že jsme zvolili superpevnou bednu, tak nám dodnes běhá někde po zahradě,“ žaluje na kiangy zoolog Hyjánek a dodává, že stejné je to i v jejich běžném životě. „Není v našich silách tyhle osly nahnat do stáje, když potřebujeme. Jdou tam čistě svévolně na krmení, na noc nebo se schovat před deštěm. Když ale chceme, tak se nám je zavřít nepodaří,“ stýská si.

Skromné zvíře

Na druhé straně je ale chválí. Jde totiž o zvíře dobře vybavené pro nehostinné podmínky Asie, a je tudíž skromné. Nevyžaduje žádné vytápění ani speciální ustájení. Mnohdy stačí přístřešek nebo strom, pod nějž se schová, když začne pršet nebo sněžit. Nenáročný je i jako strávník.

Ve své domovině se kiangové zdržují na vysoko položených loukách a jen v zimě migrují do nižších oblastí, kde najdou vodu i potravu. „Živí se pouze různými trávami. U nás vůbec nedostávají jadrné krmivo, protože energii dokáží čerpat ze sena a doplňkových krmiv, jablek nebo mrkve. Co však nezbytně potřebují, je dostatek čerstvé vody,“ informuje o jídelníčku kiangů výživář Jiří Ingr.

Ošetřovatelé s nimi i přes jejich bujnou krev vycházejí korektně, naučili se s nimi pracovat. Říkají také, že když se v zahradě děje cokoli mimořádného, nejdříve jsou rozrušeni právě kiangové. „Mají jakýsi radar. Začínají nervózně běhat po výběhu a to je pro nás signál, že něco není v pořádku,“ říká chovatel Petr Frolec. Přestože s dvojicí oslů žádné incidenty neměl, za přátelské je zrovna nepovažuje.

„Jsou plaší. A i když u nás žijí už sedm roků, stále si na nás nezvykli,“ krčí rameny chovatel. Za paradox pak považuje to, že od návštěvníků si klidně vezmou jablko nebo se nechají i pohladit. Od ošetřovatelů si na sebe sáhnout nenechají. „To mi nejde do hlavy, proč právě nás, kteří jsme jim nejblíž a staráme se o ně, odmítají,“ zamýšlí se Frolec.

Pár kiangů v hodonínské zoo žije dosud v souboru expozic převážně afrických zvířat, v takzvaném velkém kruhu. To se má ale časem změnit. „Výhledově chceme zřídit expozici v sousedství kulturně výchovného areálu, kde je kus zplanýrované plochy, jež donedávna sloužila jako staveniště. Tu nyní vyklidíme a umístíme tam právě kiangy ,“ má v plánu ředitel zoo Miroslav Frais.

Vážení čtenáři, seriál Zvířátka v zoo najdete také v tištěné podobě každou středu v Hodonínském deníku Rovnost.

BOHUNA MIKULCOVÁ