Další díly seriálu Střípky archeologie naleznete ZDE

Není to však jediná interpretační možnost, zvláště když si na obličeji povšimneme knírku, který se jaksi ke Kristu nehodí, a proto stojí za to sledovat tuto problematiku poněkud podrobněji. Mikulčický nález je totiž také vlastně srovnatelným protějškem zřejmě veřejnosti mnohem známějšího vyobrazení sokolníka jedoucího na koni ze Starého Města.

S motivy portrétních bust se setkáváme už v předvelkomo­ravském období na několika litých okrouhlých kováních opasku z jižního Slovenska, Rakouska, Maďarska či Chorvatska a také na k nim příslušejícím přezkách či přesněji jejich destičkách. Jde většinou o profilové podání ve dvou základních variantách s gestem či bez gesta natažené ruky před tváří. Portrétní motivy se vyskytují i na několika, svým celkovým utvářením obdobných, prolamovaných i plných litých nákončích z Maďarska a Chorvatska, přičemž na všech je vlastní výzdoba umístěna ve čtyřech na sebou ležících a vzájemně spojených medailonech.

Při hledání původu tohoto motivu na prvních objevených exemplářích opaskových garnitur se už v devatenáctém století vědečtí pracovníci z oborů historie, archeologie a kunsthistorie vyjádřili v tom smyslu, že jde o orientálním způsobem podané ženy s šátkem na tváři. S orientálními předlohami ho spojili badatelé i v následujících letech, ovšem v tomto případě hledali analogie spíše v obrazu busty muže s květinou v ruce. Je zřejmé, že i přes jistou jednoduchost výtvarného pojetí daného motivu se klíčem k jeho pochopení stal předmět, který lidská postava držela v obřadném gestu před sebou. V modernějších studiích věnovaných antropomorfním motivům se došlo k názoru zcela se odlišujícímu od předchozích úvah, neboť předmět v rukou postav byl považován za egyptský kultovní předmět. Celý obraz tak mohl být odvozen z pozdně helénistických reliéfních výjevů znázorňujících procesí se služebnicemi na počest bohyně Isidy. K podobnému závěru se dospělo i při analýze některých ze zmíněných a nejdříve nalezených nákončí, na nichž profily bust ve třech horních medailonech, obrácené střídavě na obě strany a dvě k sobě obrácené busty ve spodním medailonu vykazují jisté odchylky v podání tváří. Jejich přílišná schematičnost, podmíněná zřejmě nedostatkem výzdobného prostoru, opět zpočátku bránila dostatečně přesně určit předmět jimi nesený v pozvednuté ruce. Podle scén s bohyní Isidou s posvátnou kobrou Ureem na zmíněných reliéfech z pozdně helénistického Egypta jsou považovány za pravděpodobně ženské postavy držící v rukou hada. Řada jiných badatelů si byla zároveň vědoma, že motivistické zdroje je možné hledat i v numizmatické oblasti, k čemuž se nakonec přiklonili další studie a to i díky novým narůstajícím nálezům s portrétním motivem.

Důslednější analýzy právem odkazovaly na možnost parafrázování pozdně římských mincovních a medailonových ražeb s portréty císařů s diadémem na hlavě a s bulou či žezlem v ruce. Tady lze hledat vzory i pozdějších mincí merovejského a karolínského období s obdobně pojatými motivy. Byly konstatovány značné shody v utváření portrétních motivů, včetně typického páskovitého diadému, na litých bronzových kováních s chronologicky staršími exempláři jednotlivých mincí. Přesto někteří považovali analyzované obrazy spíše za napodobeniny panovnických portrétů Karla Velikého a to zřejmě i díky výskytu většiny kování v rámci pozdějších fází výroby lité industrie. Tyto artefakty tudíž datovali do doby po roce 800, což mělo souviset s rozpadem avarské říše a bylo výrazem závislosti zbytkového avarského kmene na franské říši.

Při nejnovějším rozboru těchto památek v dalších pracích věnovaných ikonografii se obecně přiklánělo k výše popsaným názorům, ovšem s tím, že největší stylistické shody se zdůraznili s mincovními ražbami Sámova současníka Dagoberta. To zvláště s poukazem na stejné výtvarné pojetí oděvu postav na franských mincích a kováních ze středního Podunají. Detaily v zobrazení tváře je pak možné srovnat s podáním hlavy stojícího sokolníka na známém nákončí z Moravského Jána, i když si je nutné uvědomit, že tyto tvary mohou výrazně souviset s technickou zdatností výrobců. K výše zmíněné základní hypotéze se připojila dnes většina odborníků, kteří pak zároveň přebírání antických motivů na pozdně římských mincích spojovali s tím, že právě jejich výskyt v hrobech s litou bronzovou industrií dokazuje, že i když už dávno nebyly v oběhu byly vlastně dále využívány jako ikonografické předlohy. Tito badatelé srovnávají především portrétní variantu na přezkách s portrétními medailony byzantského císaře Heraklia (610 – 641), které byly později, jak už víme, napodobovány na ražbách franského krále Dagoberta (622 – 639). V tomto smyslu tak nelze vůbec vyloučit, že dávný mikulčický řemeslník tvořící pozlacenou bronzovou plaketu měl v úmyslu napodobit významného panovníka velkomoravské dynastie či nejvyšší vládnoucí složky velmožů.

JAROMÍR ŠMERDA