Další díly seriálu Střípky archeologie naleznete ZDE

V rámci nedostatečných písemných zpráv tvoří výjimku dílo byzantského dějepisce Prokopia, podle něhož byli nejvyššímu bohu Perunovi obětováni kohouti. O něco pozdější zmínky křesťanských autorů informují o důležité posvátné funkci koně. Zajímavá je podoba jména jednoho z hlavních slovanských bohů, známého podle Nestorova letopisu jako Simargl, který bývá badateli ztotožňován s perským Simurgem, božským pavím drakem. Je možné, že ho Slované převzali od Sarmatů, kteří ho nazývali jménem Simarg.

Podrobnému rozboru náboženských praktik se věnovalo už několik odborníků před námi, a proto se spíše zaměříme přímo na představy spojené s tvory ze světa přírody. Některé rysy prvotního slovanského náboženství je možné rekonstruovat rozborem přežívajících lidových mýtů a rituálů. Je zřejmé, že ve srovnání s nomádskými Avary hrála u Slovanů velkou roli ptačí symbolika. Jejím příkladem by mohl být příběh zachovaný ve folkloru ruských a jihoslovanských národů, ale i v celé střední a severní Asii. V pokřesťanštělé podobě sleduje známé téma setkání boha a satana ve scéně skoku do vody. Satanovi je přikázáno ponořit se na dno vod a přinést bahno pro stvoření země a příznačným rysem je fakt, že ďábel i bůh jsou popisováni v podobě ptáka, většinou vodního. Jiný mýtus, svým původem ovšem cizí a mladší, vypráví o božím kohoutovi a jeho kosmickém vejci.

Pozdější ruská tradice obsahuje příběh o hrdinovi Iljovi, ideálním bojovníku a nositeli Perunových symbolů, schopným létat oblohou. Jeho potomek byl nazýván Sokolnik. Dalším hrdinou byl Bolga, který se dokázal změnit v sokola hlavně při lovu labutí a kačen. Stejná proměna platila pro Finista, jasného sokola. Staroslovanské pohanství spojuje s představou ptáka nesmrtelnou lidskou duši, která se ukazovala v podobě holubice, symbolizující zpravidla duši dobrou. Duši zlou pak představoval havran, přičemž při úmrtí člověka bylo zvykem otvírat okno, aby mohla duše letět do ráje nebo se spojit s přírodou.

Archeologické prameny spojené s pohřebními zvyky ukazují, že ptačí symbolika se odráží v součástech pohřební výbavy naznačující víru v posmrtný život. To nejen ve výzdobě či tvaru nalezených předmětů, které jsou velmi často součástí oděvu, ale také v dalších milodarech. Právě v nich nám totiž výmluvné svědectví poskytují nálezy obětovaných slepic nebo kohoutů s chybějící lebkou či pařáty, což evidentně vyznačuje jejich magickou sílu. Drůbež měla jistě významnou pozici v rituálních obřadech, neboť i z pozdějšího období je prokázáno, že jižní Slované přidávali do hrobu slepici ještě v novověku. Zmínit můžeme známé vyprávění arabského diplomata Ibn Fadhlána, jehož životní příběh z mládí, ovšem poněkud vybájený, ztvárnil nedávno jeden americký velkofilm pojednávající o jeho přátelství s Vikingy při společném boji proti neandrtálcům. Pro nás je však mnohem důležitější jeho důvěryhodnější zpráva o průběhu pohřbu severského náčelníka z počátku desátého století, kdy se obětovala slepice. Určitě by stálo za to zjistit, do jaké míry se tu odrazily vzájemné vikingsko – slovanské vztahy.

Mimochodem v mytologii Germánů, ale i Řeků a Íránců měl kohout probouzející ze spánku smrti významnou pozici. Na základě výše uvedených faktů je jisté, že také u Slovanů hrál tento pták důležitou roli. Kohout, který je v přírodě ohlašovatelem nového dne, spojeného s východem slunce, tak v představách člověka v součinnosti s tímto odedávna uctívaným nebeským tělesem přináší nový život. Jako jasný den následuje po tmavé noci, přichází s křikem kohouta probuzení, symbolizující vlastně znovuzrození, tedy zmrtvýchvstání. Mezi starobylé zvyky patřilo i vkládání ptačích vajíček nebo jejich hliněných a pomalovaných napodobenin k hrobové výbavě. Podle nejnovějších zjištění nejsou jejich nálezy vázány na věk, pohlaví nebo společenské postavení. Z dosavadních etnografických srovnání vyplývá, že jejich hlavní význam tkví ve spojení s životní silou umožňující vznik a věčnou obnovu života. Zachycená škála významů může být mnohem širší hlavně s postupným přijímáním křesťanské víry, kdy tento zvyk našel své upravené uplatnění mimo jiné také ve výrobě kraslic o Velikonocích spojených podle tradice se zmrtvýchvstáním Krista.

JAROMÍR ŠMERDA