Obvykle pod tímto slovem rozumíme několik posledních dnů této doby a v jednotlivých národopisných regionech je nazýváme slovy: ostatky, fašank, fašanky, končiny, bláznivé dny nebo konec masopustu. Ovšem odborná národopisná literatura masopustem chápe celé období po uvedeném svátku Tří králů až do Popeleční středy, do dne, kdy začíná čtyřicetidenní předvelikonoční období postní.

Masopust byl v minulosti oficiálním obdobím hodování, během kterého bylo třeba se dosyta najíst. V době masopustu se na královských a šlechtických dvorech konaly hostiny, ve městech tancovačky, na vesnicích vepřové hody. Těm, kdo se společných oslav neúčastnil, se posílala bohatá výslužka, kdysi na Moravě zvaná šperky nebo škarky a v Čechách zabijačka. Výslužka většinou obsahovala huspeninu, klobásy, jelítka, jitrnice, ovar a škvarky.

Počátky tradice masopustu můžeme hledat již u starých Římanů v podobě slavnosti, původně nazývané latinsky carnival. Carni-val ve významu nabytí síly (valere) z masa (caro, genitiv carnis), aby byli silní na následující postní období. U Římanů tedy carnival označoval píše jeden konkrétní den spojený s hodováním a maškarami, než celý masopust. Pro celé období užívali Římané výraz carniprivium, což bylo spíše označení konkrétního zahájení a trvání masopustních svátků.

Ovšem zimní období masopustní nebylo jen dobou slavností u prostřených stolů, ale také dobou klidných večerů, při nichž se v hospodářstvích prováděly především domácí práce. Čeněk Zíbrt v obsažné knize s příznačným názvem Veselé chvíle v životě lidu českého (Vyšehrad 2006) o tomto období píše: „Zima přišla s nekonečně dlouhými, smutnými večery. Na polích, na návsi plno sněhu… Nebylo polní práce, jen po domácku v chatách, sněhem zachumelených, robili muži potřebné věci do hospodářství. Ženy také ledacos podělkovaly, upravovaly; předly po chvilkách len, v létě sklizený. Aby jim bylo při kolovratu a přeslici veselo, jednak aby ušetřily světla a paliva, scházely se za zimních večerů do některé chalupy. Při praskající louči předly. Přástky byly takřka pokladnicí, v níž se skrýval a částečně i zachoval drahocenný poklad – naše prostonárodní podání české. Při krbu v chatách zachována přes všecky pohromy mluva česká, české písně, pohádky, pověsti, hádanky a podání lidová vůbec…“ uvádí Zíbrt.

Ve stejné knize se dozvíme mnoho zajímavého též z dějin přástek. Dokladem prastarosti této zručnosti a dovednosti žen jsou nálezy hliněných, skleněných, kovových nebo kamenných přeslenů, často zdobených, které dokazují, že předení vřeteny je způsob velmi starý. Předoucí ženy jsou vyobrazeny například již ve Veleslavínově bibli ze 13. století. Pro představu jak se s přesleny předlo, dejme slovo opět odborníku na slovo vzatému, Č. Zíbrtovi: „Přeslen býval nutným závažím vřetena, a pomáhaje mu svou vahou k stále poloze, dělal z něho jakéhosi užitečného vlka (jako je dětská hračka), jejž přadlena, zavázavši na hořejší počátek příze, roztočila v rukou a pak po světnici nechávajíc běhat a zase znova roztáčejíc; tak předla. Proto bylo třeba, aby byl přeslen těžký a aby byl hezky stejnoměrně vykroužen.“ Nejvíce byly oblíbeny přesleny z tvrdého dřeva, zvláště červeného, švestkového, aby byl těžší a aby nepukaly, oblévali je cínem. Takové přesleny bývaly často dárky zamilovaných hochů děvčatům na přástkách.

Již známe starobylý způsob předení, ale jak probíhaly v časech dávných přástky? O jejich průběhu se nejvíce dozvíme z mravokárných kázání proti přástevníkům. Z nich seznáme, že mládež obojího pohlaví se scházela a tím dávala přástka příležitost k umluveným schůzkám, zábavám, hrám, tancům a podobným zjevům z veselého, mladého života, na něž mravokárci neustále žalovali.

Čeněk Zíbrt ve své knize také přiznává: „Záhy si všímala přástevních zlořádů i světská spravedlnost. Na sněmu na hradě pražském 7. ledna 1545 vydali páni poddanému lidu zákaz přástek, jelikož i přástky a hry, na kteréž se scházejí a při nich hříchy páchají, aby každý pán. Rytířský člověk, Pražané a jiná města na gruntech svých opatřili a je zastavili pod trestáním.“

Církevní mravokárci ani přísná světská nařízení přástky nikdy nezakázali. Na našich vsích se udržely až do prvních desetiletí minulého století. Teprve textilní průmyslová výroba a rozvoj obchodu vedl k podstatným změnám a k zániku těchto (určitě tisíciletých) tradic. Poslední projevem zimních podomáckých výpomocí a společných prací žen bylo draní peří, které se ojediněle i dnes někde koná.

A tak nenávratně zmizela jedna vzácná tradice. Naštěstí masopust držíme nadále. I v prvních desetiletích 21. století končí v noci před Popeleční středou, kdy kdysi dávno ponocný zatroubil na roh a rychtář všechny vyzval na zábavě k rozchodu. Na Popeleční středu se naposledy konzumovaly mastné rohlíky s kávou nebo mlékem, dopoledne ještě byla povolena kořalka. Oběd však už byl přísně postní, což většinou bývala čočka s vajíčkem, sýr, chléb, vařená krupice, pečené brambory.

FRANTIŠEK SYNEK