Poměrně početná komunita obyvatel židovského vyznání se v Hodoníně na místě zvaném Staré město začala usazovat již od dob třicetileté války. Židé zde obydlili domy opuštěné a vypálené po vypuzených bratřích a novokřtěncích a starý bratrský sbor proměnili v synagogu, která se stala dominantou židovského města územně se rozkládajícího na dnešním náměstí Osvobození, jež bylo před regulací řeky Moravy odděleno od centra města Jalovou strouhou kopírující ulici Jánošíkovu. V roce 1696 byla vyškovským stavitelem Šimonem Bachmayerem a místním stavitelem Janem Štramberským vybudována podle vzoru bzeneckého templu nová synagoga, která odolala i požáru v roce 1802. V roce 1863 pak prošla další přestavbou.

V polovině 19. století, kdy Židé dosáhli úplné rovnoprávnosti s ostatními občany a stále častěji využívali možnosti opustit židovské město a nastěhovat se do nově vystavených domů v hlavních ulicích města, se díky výhodné poloze začal do pohraničního Hodonína šířit nejen z blízkého okolí, ale i ze vzdálenějších míst rakousko-uherské monarchie finanční židovský potenciál. Židovský kapitál, který se stal vedle hodonínského velkostatku základním faktorem industrializace města, ovládl koncem 19. století jak průmyslové, tak i místní obchodní podnikání. Léta zakládání a rozvoje průmyslu se do dějin města zapsala tvrdou germanizací. A právě toto německé prostředí židovským podnikatelům zcela vyhovovalo, což se projevilo stále narůstající hradbou nepochopení mezi českými obyvateli Hodonína a jejich židovskými spoluobčany.

Po vzniku Československé republiky v říjnu 1918 se Židé stali terčem poměrně velké nenávisti z důvodu svého veřejného stranění myšlence němectví a velkého společenského i politického vlivu. Řadu obyvatel židovského vyznání bylo možno charakterizovat jako německy hovořící Čechy. Napjatá atmosféra se poněkud uvolnila po roce 1919, kdy byla hodonínská židovská městská obec oficiálně připojena ke křesťanské, ale jak dokládají zápisy v městské kronice, česky hovořícímu obyvatelstvu Hodonína byli židovští spoluobčané stále trnem v oku. Záznam oficiálního přijetí deputace židovské obce, která složila na hodonínské radnici dne 3. listopadu 1918 vládnímu komisaři Dr. Eduardu Krajíčkovi svůj hold nově založenému českému státu, je plný nevraživosti, výčitek a nedůvěry: „…Však promiňte, že se ani z nynějšího chování Židů nijak neradujeme, poněvadž máme důvody býti k vám nedůvěřivými a víme, že vy obracíte jen proto, že český lid dostává do rukou státní moc. Co Židy učinilo neoblíbenými v celém světě, je právě tato vlastnost: držet se vždy mocného tohoto světa." „…Nesoudíme, ale budeme na stráži. Chceme viděti vaše a vašich potomků činy a pak se vám, bohdá, bude líbiti náš stát a naše státní zřízení, pak se vám bude líbiti i náš český Hodonín."

Teprve moderně smýšlející mladá generace začala bořit pomyslné i reálně existující hranice mezi dvěma náboženskými tábory. Židé pochopili, že s nástupem českého podnikatelského elementu musí o své zákazníky bojovat, proto většinou upustili od německého jazyka a stále více se snažili asimilovat mezi česky hovořící místní populaci. Po relativně klidném období první republiky však přišla druhá světová válka přinášející do života hodonínských Židů diskriminaci, ponižování a později i veškerou ztrátu lidské důstojnosti. Norimberské zákony vydané v roce 1935 v Německu, byly od června 1939 zostřovány četnými prováděcími nařízeními, zasahujícími a ohrožujícími základní životní jistoty – vyloučení z hospodářského i veřejného života, zabavení majetku, omezení a později zastavení přídělu všech potravin mimo potraviny základní, odebrání možnosti vzdělání, stěhování z bytů a následné separace, zatýkání a transporty do koncentračních táborů. Židé z Hodonína byli zařazeni do transportu Cn vyslaného z Uherského Brodu, který je dne 23. ledna 1943 odvezl do Terezína. Odtud pak pokračovala pouť většiny z nich za bránu osvětimského koncentračního tábora, kde drtivá většina hodonínských občanů židovského vyznání zaplatila svou víru svým životem.

GALINA RUCKÁ