V popředí kostela, v těsné blízkosti oltáře i prastaré kamenné křtitelnice, která snad pamatuje ještě doby prvního mistřínského kostela z trati Na Kostelíkách (byl odsvěcen 8. července 1626), stáli v slavnostních krojích rodiče s malým synkem, jejich další dvě malé děti i kmotr. Právě kroje a dítě zavinuté v obřadní, červeně vyšívané plachtě zvané úvodnice, podtrhovaly celou událost a zdůrazňovaly její význam v životě rodiny i společenství věřících.

„Je samozřejmé, že narození dítěte bylo v lidovém prostředí vždy pokládáno za přirozené naplnění manželského svazku, za dar boží,“ uvádí o narození dítěte autoři podnětné publikace Muzeum vesnice jihovýchodní Moravy M. Šimša, P. Kalábová a kolektiv (NÚLK Strážnice 2006, s. 245 an.). K radostně očekávané události se však vázala celá řada zákazů a příkazů, které provázely celou dobu těhotenství i období porodu.

Těhotná žena „se nesměla dívat do ohně či na srst zvířete, neboť se věřilo, že by dítě bylo postiženo vadou. Tradovala se i řada pověr a pověrečných praktik, z nichž některé měly i racionální význam a důsledně se dodržovaly. Aby žena měla co nejsnadnější porod, rozvazovaly se uzly a tkanice na oděvu, rozplétaly se vlasy rodičky, odemykaly všechny zámky a otvíraly se skříně v domě. Ochranný význam mělo pokládání železných předmětů – nožů a seker do postele rodičky.“ Lože se vykropovalo svěcenou vodou, pod polštáře se dávaly svěcené obrázky a růženec.

Když přišlo dítě na svět. Důležitá byla první koupel. Při ní byly do vody vkládány různé předměty s cílem zabezpečit ochranu dítěte, štěstí a bohatství v jeho budoucnosti – peníze, zeleň čikvěty. Voda z první koupele se vylévala ke stromu; u dívky k jabloni, aby dívka byla milá a sladká, u chlapce k tvrdému stromu, aby byl vysoký a otužilý. Po porodu zůstala žena s dítětem v rohu místnosti – v kútě, odděleném od světnice zavěšenou koutní plachtou. Ta mamince i dítěti poskytovala následujících šest týdnů určité soukromí a ochranu před okolními vlivy.

Uvedená kniha dále popisuje okolnosti křtu takto. „Na křest se obvykle spěchalo; konal se již dva nebo tři dny po narození. Rodiče se obávali nečekaných zdravotních komplikací a možnosti, že by děťátko mohlo zemřít nepokřtěné. Nekřtěňátka se totiž pohřbívala do neposvěcené půdy, obvykle ke zdi hřbitova. Důležitá byla volba kmotrů, kmocháčků. Původně byli zváni za kmotry cizí lidé, později přebíral tuto funkci někdo z blízkých příbuzných. Kmotrům se projevovala velká úcta a v životě dětí zaujímali důležitou úlohu. Podle zvykového práva byli kmotři zodpovědní za výchovu svých kmotřenců v případě jejich osiření. Nabídka kmotrovství byla považována za čest.“

Křtu se obvykle matka ze zdravotních i ochranných důvodů neúčastnila a do kostela šla s dítětem i dalšími ženami až po uplynutí šestitýdenní doby při tzv. obřadním úvodu. Šla ve svátečním oděvu, s dítětem na rukou zahalená do obřadní plachty úvodnice.

Úvod se postupně spojoval s křtem, a tak byl II. vatikánským koncilem v 60. letech 20. století zrušen. Stalo se tak i proto, že křest se koná po delším období za účasti celé rodiny, tedy i maminky. Křest znamenal přijetí dítěte do společenství církve. Rituál očistné lázně symbolizuje očištění od hříchu a je znamením vykoupení a spásy. Při křtu přijímá novokřtěnec nezměnitelné křestní jméno, jedno i více.

V publikaci Lidová kultura – národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska (Mladá fronta, Praha 2007) se o křtu mimo jiné na s. 441 lze dozvědět: „Z domova do kostela nesl dítě kmotr. Cesta bývala často provázena střílením, aby se chlapec nebál vojny a děvče chlapců. Velká pozornost se věnovala oděvu dítěte, který měl nejen funkci reprezentační, ale též magicko-ochrannou. Jeho významnou součástí byly červené stuhy, pentle nebo čepeček, ochraňující dítě před zlými silami, uřknutím a uhranutím. Novorozence oblékali do ozdobné křestní košilky a čepečku, zavinovali do peřinky. Cestou do kostela bylo dítě zakryto hedvábným nebo vlněným šátkem, jindy také vyšívanou pokrývkou s christogramem IHS. Teprve od 20. století se rozlišují barvy oblečení, povijanu, stuh a ozdob podle pohlaví dítěte. Při křtu se užívala také křestní souprava. Tu tvořila především křestní rouška (vínek, dečka), obdélníkového tvaru, ušitá zpravidla z jemného plátna a ozdobená výšivkou a vyšitým jménem dítěte a datem křtu“.

Po křestním aktu bylo rozšířeným zvykem zastavit se v hospodě a zavdat sousedům. Doma předávala kmotra pokřtěné dítě matce se slovy: Odnesli jsme pohana, přinesli jsme vám křesťana! Pro nejbližší rodinu se přichystal po křtu slavnostní oběd a odpolední pohoštění. Během domácí slavnosti dávali kmotři dítěti křestní dary. Ty tvořily především peníze, ale také medaile, svaté obrázky, později náušnice pro dívky či řetízky pro chlapce, ale také vkladní knížky na jméno dítěte se základním obnosem. Podobný dar od svého kmotra určitě dostal v Mistříně i novokřtěnec Martin.

FRANTIŠEK SYNEK