Stará regionální moravská národopisná literatura popisuje koledu v předvečer svátku Lucie takto: „Druhdy chodívala večer před sv. Lucií ženská bíle oblečená po domech, jež se nazývala Luca, Lucka, přinášejíc dětem dárky jako sv. Mikuláš, která však, byla-li neznámou, svým tichým chodem po jizbě posvátnou jakousi hrůzu způsobovala. Někde se obyčej ten posud zachovává. Někde chodívala Luca zababúlaná v kožuchu, majíc v rukávě kopáč, jímž zobala. Nebo měla na sobě bílou plachtu, na hlavě dřevěný talíř a v ústech zuby z řepy. Z řepy tři járky vykrojila a strčila mezi zuby, čímž se stalo, že ňuhňala; v ruce pak měla vařeku, jíž klepala roby po prstech, aby lépe předly. Odtud rčení a výstraha: Přijde Luca a potříšče ti prsty, aby lepší předla!" (Václavek M.: Moravské Valašsko, Vsetín 1894, s. 49 – 50.) Jak Luca viděla slováckou přadlenu při práci, zachytil v roce 1898 na nástěnné malbě Joža Uprka (1861 – 1940).

Je nanejvýš zajímavé, že sv. Lucie (284 – 304) je podle tradice připomínána již od 5. století jako panna a mučednice. V době velkého pronásledování křesťanů za římského císaře Diokleciána (Gaius Aurelius Valerius Diocletianus, Diocletianus, Diokles, 243 až 313, římský císař 284 až 305) se nebála odmítnout nabídku manželství s římským (pohanským) aristokratem. Chtěla zachovat svou mravní čistotu a byla pohnána před místní úřady v Syrakusách na Sicílii. Podstoupila mučednickou smrt a předpověděla povolení křesťanské víry, což se stalo za císaře Konstantina Velikého I. (Flavius Valerius Constantinus, 272 až 337, vládl římské říši v letech 306 – 337, roku 313 vydal Edikt milánský, jímž ukončil pronásledování křesťanů).

Sv. Lucie je dnes uctívána jako jediný svatý katolickou, pravoslavnou, anglikánskou i luteránskou církví. „V evropských zemích patří Lucie k postavám rozdílně oslavovaným. Zatímco na Slovensku je považována za největší čarodějnici, v Itálii se na její oslavu pořádají velké lidové slavnosti, v Anglii zase svátky světla a ve Švédsku, kde její jméno znamená Zářící či Světlá, patří její svátek v předvánoční době k těm nejvýznamnějším" (Ladýřová L., Škopek J.: České Vánoce. Helios 2005, d. 28).

V naší staré lidové tradici je Lucie považována za ochránkyni lidí a dobytka před čarodějnicemi, které právě v den a noc jejího svátku mohly nejvíce ubližovat. Poměrně dlouho se v předvečer 13. prosince na venkově zachovaly obchůzky tichých, tajemných ženských bytostí. Oděny v bílé plachtě, se zamoučeným obličejem, obcházely stavení s metlou nebo husí perůtkou a vymetaly ze stavení zlé síly. „Hospodyně od svátku sv. Lucie až do Štědrého dne a Božího narození dávaly dobytku kousek těsta smíchaného s rozličným kořením a zelinami, aby nad nimi neměly čarodějnice moci", uvádí Č. Zíbrt v knize Veselé chvíle v životě lidu českého (Praha, Vyšehrad 2006, s. 98).

Svátek sv. Lucie spadá do středu období předvánočního křesťanského rozjímání. Tento zimní adventní čas byl na vsích spojen s ranními pobožnostmi (roráty, ranní mariánské mše, z latinského rorate  – rosu dejte). Život na zasněžených vsích, sužovaných vánicemi a mrazy se nesl mezi ranním časem rorátů, denním pracovním rytmem v síních, jizbách, chlévech nebo stodolách, podvečerním adventním duchovním rozjímáním a večerním časem společných draček a přástek. Byly to chvíle družných rozprávek, často velmi veselých, třebaže se v adventu nemělo příliš veselit a mluvit.

I přesto nejveseleji bývalo na závěr společných sousedských výpomocí při tzv. dodraných, kdy hospodyně družkám v práci – přadlenám, dračkám, vyšívačkám a jiným – podávala pohoštění tzv. aldamáš. Všemi očekávané občerstvení, to byla káva nebo silný čaj a makové nebo trnkové buchty. Našla se i nějaká ta štamprlka ostřejšího pití – pro ženské spíše lahodné sladké chuti, které vyvolalo veselí a vzpomínky na časy a příhody dávno minulé.

Právě sousedské výpomoci v době dlouhých zimních večerů přinášely kouzlo vzpomínkových vyprávění nebo nová poznání z četby kalendářů, příběhu Starého zákona nebo životopisů svatých. Adventní dlouhé zimní večery byly nejen okamžiky pravého života slovesného folkloru, ale také příležitostí k vyzrazení tajemství přízně mezi mladými lidmi pomocí chodníčků lásky, které v mraze pomocí vody, pazdeří nebo husích brků vyznačili mezi domy blízkých osob dobrou náladu mající mládenci.

Se jménem sv. Lucie jsou spojeny také různé pranostiky. Nejznámější z nich „Lucie noci upije, ale dne nepřidá", byla známá po celé Evropě již před rokem 1582.

Její smysl je vázán právě k 13. prosinci, na který podle juliánského kalendáře připadal do uvedeného roku původní termín zimního slunovratu. Přijetím gregoriánského kalendáře papežem Řehořem XIII. v roce 1582, jenž je dodnes celosvětově používaným systémem počítání času (solární kalendář), posunem o 10 dnů připadl zimní slunovrat, a tím i prodlužování dne, až na 21. prosince.

Svatá Lucie je patronkou slepých a nemocných dětí, advokátů, optiků, spisovatelů, nožířů, elektrikářů, sklenářů, gondoliérů, rolníků, sicilského města Syrakus a pomocnicí při očních nemocech.

FRANTIŠEK SYNEK