Školní inspektor R. Šoupal popisuje stav, jak vypadal Hodonín v době narození T. G. Masaryka, tedy v roce 1850, takto: „V ulicích se tísnily malé, nízké selské chalupy a grunty, ponejvíce ještě dochem kryté. Jednopatrový dům byl i na náměstí vzácností. Ulice i náměstí nedlážděné, v době dešťů plné bláta, v době sucha plné prachu. Na náměstí bujela tráva, která jen o trzích poněkud mizela, jinak měly tu husy často dostaveníčko. Tu a tam na nároží blikala do tmavé noci petrolejová lampa."

Proměny tohoto stavu byly zdlouhavé a asi nebyly ani jednoduché. Již v roce 1839 žádal starosta města Jiří Wachsmuth s několika dalšími zástupci města „uctivou peticí" tehdejšího správce města Karla Laurenta, aby „vrchnost milostivě povolila městské radě vydlážditi náměstí, které pro své rozbahnění nikoho na výroční anebo týdenní trh neláká, ale odrazuje a tím Břeclav na úkor Hodonína strhává trhovníky na sebe." Nejenže byla vrchností žádost zamítnuta, ale město muselo uhradit ještě 25 zl. 24. k. m. komisionelních ú­trat.

Náměstí bylo poprvé vydlážděno až roku 1856, a jak bylo v té době obvyklé, kočičími hlavami. Žlutými šamotovými dlaždicemi ze Šalgó Tarján v Uhrách, které pamětníci dobře znají a které dodnes můžeme na náměstí vidět okolo morového sloupu, náměstí bylo předlážděno až v roce 1911.

Mimo náměstí byla situace s povrchem městských cest i nadále neutěšená. V novinách Slovácko v roce 1908 byl uvedený třeba tento text: „Na prachovou trýzeň naříká si všeobecně obyvatelstvo hodoňské. V Rudolfově (dnešní Štefánikova byla 1892 až 1919 Rudolfova, pozn. A. K.) a Měšťanské ulici mohou se lidé přímo zalknout prachem, je-li jen trochu vedro. Obec hodoňská sice zadala stříkání ulic povozníku Fischerovi, ale nestará se o to, aby ulice řádně byly kropeny. Což by nemohla obec vyjednat, že musí býti při vedrech kropeny všechny ulice a nejenom Dráhy a Pančava?"

Postupně a pomalu se časem situace zlepšovala, silnice i chodníky byly zpevňovány, a to nejen v hlavních ulicích. Když v roce 1935 Otokar Meitner bilancoval činnost městské samosprávy od roku 1918, uvedl tehdy i toto: „K vnitřním komunikačním poměrům přihlížela městská správa rovněž zvýšenou měrou, což je patrno z částky Kč 7 175 000, jež vydána byla za vydláždění, štětování vozovek, dále na úpravu chodníků, přechodů, výkup pozemků na ulice a pod. Pokud se týká spojení města s okolím, je dnes z komunikací vytvořena celá hvězdice, rozbíhající se na všechny strany."

Tehdejší vedení města si bylo vědomo nutnosti vzhled ulic zlepšit a v rámci možností (hlavně finančních) věnovalo pozornost i věcem souvisejícím. Mezi léty 1919 až 1935 bylo v Hodoníně vybudováno za 1 400 000 Kč celkem 21 000 metrů kanalizační sítě, veřejné osvětlení bylo provedeno v rozvodné síti dlouhé 31 000 metrů a mělo 294 lamp o výkonu 40 Watt a 53 lamp o výkonu 300 Watt, celkový příkon pro osvětlení města v roce 1935 tedy byl 27 660 Watt.

Kočičí hlavy, kterými byla vydlážděna Národní třída, tady vydržely až do roku 1977, kdy byly nahrazeny, podobně jak ve většině dnešních hodonínských ulic, téměř všudypřítomnou živičnou směsí. Zajímavý výklad výhod používání kočičích hlav k dlažbě silnic v blízkosti cukrovarů podávali v dřívějších dobách cukrovarníci. Ke zpracování se v minulosti vozila volskými či koňskými povozy řepa silně znečistěná blátem. Vibrace způsobené kodrcáním vozů po žulových kostkách oddělily bulvy od na nich nalepeného bláta, které pak obvykle padalo na vozovku. Silnice byly sice opatřené dlažbou, ale jak je vidět na fotografii z ulice Schillerovy (dnes Velkomoravská), pořízené okolo roku 1930, v době řepné kampaně se dlážděný povrch cesty moc nelišil od stavu kritizovaného v novinách Slovácko již v roce 1908, pouze bláto bylo mokré.

Zdroje: Hodonín město a okres 1935, Slovácko 1908, MM a SOKA v Hodoníně, internet, archív autora.

ANTONÍN KUČERA