S touto podnětnou a zajímavou myšlenkou přišel tehdy brněnský umělecký fotograf Vladimír Židlický, který již v roce 1978 vytvořil ze svých fotografií podobnou knihu s názvem „Lidové kroje na Hodonínsku“. S předzvěstí blížícího se Slováckého roku nápad nadchl i starostu Kyjova Františka Lukla, který pak ke spolupráci na knize přizval starosty dalších obcí a měst z regionu.

„Od května roku 2010 jsem touto prací strávil celý jeden rok. Za tu dobu jsem si potvrdil správnost základní úvahy o připravované knize, že musí jít především o obrazovou publikaci o lidech. Z více než šedesátitisícového širšího Kyjovska se tak na fotografiích objevuje tři tisíce občanů. Vznikl unikátní obrazový soubor, něco jako občané sobě,“ vzpomíná na počátky práce na knize v terénu fotograf Židlický.

Jak pak v úvodním slově knihy uvádí, spojením fotografií se jmény konkrétních, na ní zachycených osob vznikla originální kronika, v níž budou moci další generace identifikovat své předky a spřízněné rodiny.

„Každý člověk se někde narodí, prožívá tam alespoň zčásti svůj život, a i když jej pak osud zavane někam úplně jinam, přesto ve svém srdci cítí, že jej k tomuto místu a regionu váže nějaké zvláštní pouto. Prostě je to jeho rodný kraj,“ příznačně uvádí k vydání zajímavé knihy ředitel Národního ústavu lidové kultury ve Strážnici Jan Krist.

A do tohoto kraje se týden co týden celý jeden rok s kamerou a příslušenstvím vypravoval Vladimír Židlický. S pomocí desítek ochotných pomocníků přizval ke spolupráci v každé obci desítky, někde i stovky ochotných obyvatel všech věkových kategorií, kteří oblečeni do svých krojů, vytvářeli podle jeho přání a záměrů určitá seskupení, sehráli části výročních zvyků či rodinných obřadů, procházeli se ulicemi nebo nasedali na vozy.

„Jde svým způsobem o jedinečnou plošnou dokumentaci, jež často zachycuje i celé rodiny. Fotografie jsou přesvědčivé i proto, že jejich autor umí získat ke spolupráci každého,“ poznamenává k tomuto způsobu zachycení současnosti Krist.

Svým způsobem půvabná a velmi obsáhlá kniha s celým názvem „Kyjovsko. Lidé – kroje – tradice“ (Brno 2011) je členěna podle sedmi mikroregionů:? Babí Lom, Bzenecko, Hovoravský, Moštěnka, Nový Dvůr, Podchřibí a Ždánicko.

„Kyjovské Dolňácko se poněkud rozšířilo o městečko Ždánice s okolními osadami, tedy o část Hanáckého Slovácka, a o některé okrajové obce přiléhající ke Kyjovsku a Ždánsku. Ke kdysi politickému okresu Kyjov totiž náleželo i území soudního okresu Ždánice. Kulturní, společenský a především hospodářský život měl za následek, že celé toto rozsáhlé území je dodnes vnímáno jako jeden historicky vzniklý celek, jako dvě v zásadě sesterské oblasti,“ popisuje lokální vymezení strážnický ředitel.

V jednotlivých mikroregionech fotograf Židlický nashromáždil celkem 1056 barevných fotografií krojového bohatství dvaačtyřiceti obcí a měst kyjovského Dolňácka, Bzenecka a Ždánicka. Každá z nich je v publikaci uvedena krátkým pojednáním, které ji představuje z hlediska historického a národopisného. Součástí tohoto úvodu jsou vždy dvě historické černobílé fotografie krojů. Současná barevná fota jsou podrobně popsána

„Když jsem uvažoval o koncepci, rozhodl jsem se vytvořit publikaci nikoliv odborně etnograficky zaměřenou, ale především obrazovou. Knihu o lidech, kteří jsou na pozadí krojů současnými nositeli tradic a odkazu svých předků,“ říká o své koncepci sám Židlický.

Koncepce knihy Vladimíra Židlického „Kyjovsko. Lidé – kroje – tradice“ mne hned zpočátku zaujala nejen proto, že jsem svého času vydal dvě podobné fotografické publikace s názvem „Frajárka. Portrét života a osudů slovácké obce Svatobořice-Mistřín“ (2003) a „Frajárka z Kyjovska. Portrét kraje mých snů“ (2007), ale také z pozice etnografa i fotografa. Po seznámení s ní a se záměry vydavatele jsem vyjádřil své určité obavy nad příliš romantickým přístupem k realizovanému projektu, což (dle mého) mohlo vést k vytváření nadsázky a idyličnosti povědomí o našem kraji až do roviny „kde všichni chodí v kroji“. Mé obavy vycházely z vlastní zkušenosti. Když se mně jako asi desetiletému chlapci dostala poprvé do rukou kniha novináře Martina Ševely o Svatobořicích a Mistříně s názvem „U žúdra“, pořízená a vydaná v období let 1942 a 1943, která je plná našich krojů, byl jsem nadšen. Ve svém dětském věku jsem se domníval, že ještě nedávno (tehdy před čtvrtstoletím) všichni lidé v naší obci chodili v krojích – do školy, do kostela, do pole i doma do stáje, zahrady či dvora. Byl jsem zklamán, jak rychle kroje z naší vesnice i života obyvatel zmizely.

Z mého nadšení i omylu mne posléze vyvedla maminka. Všechno bylo připravené a zaranžované fotografy s tehdejší mistřínskou a svatobořickou chasou; v krojích se chodilo, ale jen ve velké svátky…, stejně jako je tomu o půl století později, tedy dnes. Nyní, když již po několikáté pokládám novou, velkou a těžkou knihu V. Židlického na stůl a pozorně v ní listuji, přes své dávné poznání a můj odklon od skutečnost romantizujících obrazů, uznávám, že záměr autora byl připraven profesionálně a zpracován na vysoké úrovni. Až na drobné výhrady mohu a chci upřímně blahopřát všem, kteří se o její vydání zásadně postarali, k velmi zdařilému dílu. To zůstane nezaměnitelnou obrazovou pamětí jednotlivých obcí i celého našeho kraje. Jsem rád, že výběr fotografií vyzvedá kvalitu a úroveň knihy nejen tím, že jsou zde zastoupeny velké krojové skupiny vedle dvojic nebo jednotlivců, ale také tím, že je zobrazena řada detailů krojů i obřadních součástek.

I když romantické pojetí je z obrazového materiálu zřejmé, neubližuje, naopak, vcelku dobře doplňuje autorův základní záměr. Byť jsou fotografie „čisté“ od všech moderních výdobytků doby, byť jsou fotografické objekty (lidé v krojích) stavěny do příznačných prostředí starších stavení, muzejních místností, kostelů nebo kaplí, sklepů či prostě do přírody, přesto respektují (jak v úvodu poznamenává autor) dobové zařazení na přelom prvního a druhého decennia třetího tisíciletí.

To hlavní, co knihu dělá jedinečnou a neopakovatelnou , je představené krojové bohatství, proměnlivost a specifičnost tohoto pokladu hmotné lidové kultury Kyjovska a dovednosti dřívějších i současných krejčích, vyšívaček či mistrů ševcovského řemesla.

Kniha totiž příznačně upozorňuje také na skutečnost, že nové lidové kroje ve všech svých podobách se v našem kraji stále zhotovují s ohledem na tradici jejich výroby i oblékání, ba někde se dle dobových fotografií nebo muzejních dokumentů dokonce obnovují.

A tak fotografická kniha krojů Kyjovska, v níž vedle krojů samotných a jejich doplňků, nechybí na snímcích ani příznačné rekvizity, je především dokumentem života starých lidových tradic v současnosti a souborem obrazových informací o stavu krojového odkazu předků i textových zpráv o jeho dnešních nositelích.

FRANTIŠEK SYNEK