Začněme však citací stížnosti, sepsanou rechtorem Francem Grčou v roce 1835, který o stavu školy vypovídá následující: „Vysoce důstojné c.k. krajské gubernium! Na té škole naší střecha shnilá a v druhé školní světnici žádná okna, žádné dvéře, žádná kamna, patronát nic a fary není, coungrua nedoplacená, žita jsem měl 20 měr, to už je pryč, sobotáles zprvu na šajnech, nyní už žádný 19 měsíců, střecha děravá, dřevník spadlý, chlév žádný, záchod pryč. Och, ty můj umučený Ježíši Kriste! Co si mám počat?“

S lehkou ironií spisovatel upozorňuje, že stížnosti se vždy minuly účinku, náprava nepřicházela, až vše zařídila paní rechtorová. Před pravidelnou visitací vzala dílo do svých rukou… Pálila trámy a dělala díry v doškové střeše. Štěstí jí přálo. Visitace byla za deštivého počasí, a když po ní hosté zasedli za stůl vonného jídla ve světnici učitelově, paní rechtorová vylila na hůře do díry ve střeše tři velké puténky vody. Zrovna nad stolem, kde seděl urozený patron a nejdůstojnější pan děkan. Těžké krůpěje, upozorňuje J. Herben s odkazem na nedávnou příhodu, padaly na lysou hlavu páně děkanovu i do mísy páně patronovy a upozornily panstvo na pomíjivost chatrných škol. Nová škola stála ve vsi do roka!

Škola začínala 15. září, tehdy, když byla z polí již sklizena žeň, napásání husí již přestalo a v čase, kdy se blížilo kopání brambor a vinobraní. Začátek školy vyhlašoval panský posel.

„Hned po požehnání vyšel z dolního konce dědiny svátečně nastrojený Slovák, asi čtyřicítník, s obličejem lesknoucím se od borovičky a s bubnem přes levé rameno. Vešel do dědiny, vytáhl paličky, zabubnoval a způsobem slavnostním oznamoval sedlákům, podsedníkům, chalupníkům i hoferům,“ popisuje pozorný rodák z Brumovic dění, jež předcházelo samotnému hlášení. „Od císařsko-královského obecního představu všem na vědomosť sa dává: Keří rodiče majú děti a chodijú do škole, tož ať ich zajtra pošlú do kostela a ať jich dycky posýlajú pořádně do téj školy, aby sa nečemu naučily a ich napomenuli, aby dycky chodily, jaksa patří, do škole, aby z nich něco bylo, a ne jak boží hovada sa po trávníkách povalovat. Bum, bum, bum,“ zní dědinou.

Všimněme si nyní, co je, podle J. Herbena, vzhledem ku povaze slováckých dětí pozoruhodné. Děvčátka nemají ze školy takový strach jako chlapci. Pouštějí se také nerady matčiných šorců a fěrtochů, ale zasedají pak do lavic jako berušky; jen trochu se stydí a ostýchají. To chlapci však většinou ani oči nepozvednou, krčí se v lavicích a sedí zarputile jako zločinci na lavici obžalovaných. Někteří, když matka odchází, utíkají za ní a brečí, jak by je na nože bral. Tehdy se učitel usmívá, podotýká vypravěč. Dětem rodiče totiž pravidelně u něj schovávají pro první den dva nějaké pamlsky, peníze a hračky. Pan učitel jim je dává při odchodu, aby mu přivykly a zase přišly do školy. Děti nemají ovšem tušení, že je to od rodičů. Téměř každá matka však přinese něco i panu učiteli. Něco do kuchyně, menší peníz nebo alespoň slib nějaké služby. Rodiče pamatují, jak oni byli přivedeni poprvé do školy a vedou své děti zase.

V první dny pan učitel dětem vypráví různé příběhy z dávné historie. Starším například vybral část z dějepisu vlasti moravské, o Velehradu, kam chodívají jejich rodiče na pouť. Poutavě vybarvuje, jak tento Velehrad býval kdysi velkým městem a v něm žil král Rostislav. A ten, když chtěl, aby lid moravský přestal být pohanský, zavolal svaté apoštoly Cyrila a Metoděje z Řecka, ze Soluně a požádal je, aby učili lidi v jazyku slovanském. Většina poslouchala slova učitelova jako v kostele.

Jak viděly školu děti? I o tom píše pozorný J. Herben: „Škola je chlapcům i děvčicím slováckým domem tajemným, domem úcty, do něhož vcházejí s bázní a třesením. Pan rechtor je osobou nepochopitelnou, povýšenou nad všecky strýce a tetičky, nad pantátu kupce i kováře, kteří všichni nosí také panské šaty. Jest i osobou vznešenější nežli šafář ze dvora, který nosí porty na kabátě jak císař. Pan rechtor jest osobou, která jen říká, pše a čítá a děvčicím dává na ruce, když šuškají, a chlapcům na rub těla, když rozverují. Nevěřily by, že pan učitel také jí a pije. Nechodí do hospody, mluví jinak nežli druzí a všichni před ním smekají. Slovem: dětem našim učitel jest jako Bůh: nevyslovitelný, milující, dobrotivý – ale i hněvivý, kárající, hrozný.“ Pan učitel zase zná povahu svých dětí, což je důležitým požadavkem zdárného vychování. Zná jejich nedostatky, často potlačuje zlost, ale ví, že děti slovácké jsou vnímavé, chápavé, učenlivé, bystré a vtipné. V tom je jeho největší odměna, uzavírá své úvahy sepsané před více než sto třiceti léty Jan Herben.

FRANTIŠEK SYNEK