O tomto víkendu přivítá jihomoravská obec Tvrdonice milovníky lidových tanců, hudby, písní a krojů již po devětapadesáté! Mekka Podluží, jak je někdy tato slovácká obec právě pro dlouholetou tradici regionálního folklorního festivalu nazývána, pro ně připravila bohatý program, jemuž již po desetiletí dominuje soutěž o stárka Podluží. Jím se stává ten svobodný chlapec, který nejlépe zvládne zazpívat píseň a zatančit točivý tanec vrtěnou a uspět v mužském tanci verbuňk.

A to je právě příležitost zapátrat po tradici tohoto mužského improvizačního tance, který je od roku 2005 zapsán organizací UNESCO na seznam „Mistrovských děl ústního a nehmotného dědictví lidstva".

Název tance lze odvodit z německého „werbung". Toto slovo vedle nejznámějšího významu „reklama" znamená také „najímání" nebo „ucházení se". Z toho odborníci odvozují slovo „verbování", jímž označují získávání nových vojáků.

Podle historických pramenů se tímto tancem loučil odvedenec před odchodem na vojnu. Dával jím najevo, že je schopen náročné vojenské služby; ta trvala podle druhu vojska celou řadu let. Později se tanec, který převzali i dospělí muži, začal tančit i při jiných příležitostech a stal se součástí různých slavnostních událostí. Je velmi oblíbený dodnes. Na Slovácku ho muži tančí při každé příležitosti. Nejčastěji však při hodech, fašanku, vinobraní, během folklorní slavnosti i při běžné taneční zábavě.

Uznávaná odbornice na moravský lidový tanec Zdena Jelínková (1920 2005) v malé studii „Mužské taneční projevy na Slovácku" (Svatobořice-Mistřín, 1991) v souvislosti s tancem „verbuňk" doslova uvádí: „Verbunk, verbuňk, čardáš, cifra, cifrování, skákání, verbování, grepčení to všechno jsou nejběžnější používané pojmy pro mužský improvizovaný skočný tanec z jihovýchodní Moravy. Tanec je rozšířený od Pálavy na jihu až po Luhačovice, Zlínsko, Tlumačovsko, Chřiby, Ždánský les na severu a od Ždánic na západě až k moravskoslovenské hranici na jihovýchodě. Jeho domovem je celé Slovácko: Podluží a jeho části Břeclavsko a Hodonínsko, Dolňácko kyjovské, strážnické, veselské, ostrožské, uherskohradišťské, uherskobrodské, oblast hanáckých Slováků a Horňácko. Pouze na Kopanicích v okolí Starého Hrozenkova nebyl verbuňk zaznamenán jako samostatný, i když začátkem 50. let někteří ze starších pamětníků některé mužské cifry předváděli."

Stupňující tempo

K hlavním znakům tance patří píseň novouherského typu, stupňující tempo od volného při zpěvu přes mírně zrychlené až do tempa rychlého, volná pohybová kompozice skládající se z prvků poskočných a skočných, doprovázených pohyby nohou, paží, prokládaných dřepy, nákleky, podupy, srážením chodidel v letu či potlesky. To vše se provádí na místě i s pohybem z místa, ve zvláštním postoji, někdy vypjatém, někdy s mírně skloněnou hlavou a s pohyby paží, které vyvažují a dotváří celý tanečníkův postoj, napomáhají při skocích, přidržují širák, nadhazují pentle a to vše v malebných gestech, jejich linii dotváří kroj.

„Verbuňk je tancem emotivním, vyrůstajícím ze silných citových pohnutek. Má osobitou atmosféru. Tančíval se o běžných muzikách aspoň jednou za večer i při příležitostech slavnostních a obřadních. Mužům je totiž vlastní osobitý taneční projev před muzikou. Setkáváme se s ním například na Brněnsku ve skákavém kole mužů s ciframi a skoky do dřepů, výskoky nebo ve zpívání na pivo připomínaném od Kyjova až po brány Valašska, spojeném s tanečním projevem chlapců. Podobně je tomu pochopitelně v jiném stylu i na Vysočině při pijáckých písních v kole, kdy muži rytmicky podupávají cupají," dodává Jelínková.

V pracích četných tanečních historiků se spojují kořeny verbuňků se zavedením najímání do rakouské císařské armády roku 1713. Smlouvání o následné vojenské službě se provádělo pomocí tzv. verbunkošů, kteří s hudbou a tancem, ovšem často i násilně, lákali chlapce na vojnu. Podobné verbovačky nemáme sice konkrétně doloženy na Slovácku, jen z území Uher Slovenska a dnešního Maďarska, ale jejich ohlas můžeme pozorovat v tanečně-dramatické hře „na husára" zvané též „verbírská", známé doposud na Horňácku.

Nejstarší doklady o verbuňkových písních v našich moravských písňových sbírkách jsou skoupé. Výjimku tvoří píseň pravděpodobně z Kyjovska s označením „verbunk" uvedená v Guberniální sbírce lidových písní a instrumentální hudby z Moravy a Slezska z roku 1819, která zahrnuje 331 písní.

Verbuňk může tančit jeden tanečník jako sólo, často však tančí i více mužů současně, každý ovšem tančí individuálně, nezávisle na ostatních, a snaží se předvést co nejnáročnější a nejzajímavější kombinaci všech náročných prvků „cifrování". Tanec vyžaduje, vedle dobré kondice, jež je základním předpokladem, cit pro rytmus a gradaci hudby, znalost lidových písní a hluboké zaujetí. Říká se, že verbuňk se nedá naučit a slováčtí chlapci se rodí s verbuňkem v krvi. I to bude možné posoudit na slavnostech v Tvrdonicích.

FRANTIŠEK SYNEK