Další díly seriálu Střípky archeologie naleznete ZDE

Pozornost badatelů už dlouho vyvolává třetí velmi známé mikulčické nákončí s rytinou antropomorfní postavy pocházející z hrobu číslo dvě stě čtyřicet u západní strany baziliky. Zjednodušenou figuru se dvěma atributy v rukou nelze ale považovat za oranta, i když s ním má některé společné slohové znaky. Právě předměty, které postava drží ve zdvižených rukou, jsou nadále příčinou rozsáhlých diskusí, v nichž byla pro určení jejího smyslu navrhována řada řešení. Jestliže je předmět v levé ruce většinou přijímán za picí roh, pak obdélníkový předmět na krátké násadě v pravé ruce postavy bývá označován v závislosti na celkové charakteristice výjevu.

Křesťan díky rohu

Za scénu čistě křesťanského královského pomazání jej někteří považovali především díky rohu, který je svým ústím obrácen k hlavě figury. Takto ho lze chápat jako roh pomazání a předmět v pravé ruce pak představuje královský praporec. Jako postava s atributy královské moci byla rytina označena v katalogu výstavy Velká Morava v roce 1966, ovšem nedlouho poté podrobili záhadnou rytinu důkladnějšímu rozboru další badatelé. Konstatovali, že jde o antickou bohyni vítězství Niké – Viktorii. Vyobrazení srovnávají s královskou scénou na náčelce vojenské přilby pocházející z langobardské Itálie, neboť právě na ní se vyskytují dvě podobně stylizované postavy Viktorií. Jsou oděny do delšího pláštíku, pod ňadry ovinutém, a v rozpřažených rukou také drží tabulku, dokonce s nápisem „Victuria“, a roh hojnosti obrácený ústím k tělu. K problematice předmětů se uvádí, že roh hojnosti, který může být určujícím znakem řady dalších antických božstev, se v rukou sedící Victorie vyskytuje na byzantských mincích. Tyto scény dokazují, že její postava byla zobrazována nejen v páru, ale i jednotlivě. S tabulkami se zase setkáme ve výjevech cirkusových her na některých slonovinových destičkách římských konzulů, kde je ve svých rukou drží mladíci vyvádějící koně ze stáje. Motiv Niké se objevuje už na několika pozlacených bronzových nákončích předvelkomoravského období, ovšem jejich ztotožnění s tímto motivem není bez problému.

Vzepjatá hlava

Přesto mohou být dokladem pokračující obliby triumfální ikonografie od avarského až do velkomoravského období.

Určité paralely vykazují také výjevy na kostěných reliéfních destičkách dřevěné schrány či oltáře z Verdenu, datované do druhé poloviny osmého století. Tu se u zobrazených postav dvou okřídlených vousatých andělů – orantů, a Krista s křížovou svatozáří, stojícího mezi nimi, objevují stejným způsobem podané hlavy s širokým přesekávaným obrysem i podobně stylizované oči a nos a nečleněný košilovitý oděv. K základním rozdílům nepatří pouze vousy, ale hlavně dvě vzepjatá zvířata, která jsou zobrazena pod zdviženými pažemi všech tří postav, čímž do jisté míry připomínají křesťanskou kompozici proroka Daniela v jámě lvové.

Mezi badateli je znám i další názor spojující výjev s pohanskými představami, a to na základě atributu v pravé ruce připomínajícího kladivo či mlat nejvyššího germánského boha Tóra. Několik skandinávských odborníků o tom skutečně automaticky uvažovalo, ovšem podle některých našich badatelů jde zase spíše o šamanské zrcadlo. Vyloučit nelze ani názor, který tento předmět považuje za sekeru s analogiemi již z prostředí kočovných Skýtů antického období. Na základě zprávy slavného řeckého historika Hérodota představuje postava ochránce a nositele zlatých předmětů, mimo jiné sekery a rhyta. Stejné atributy jsou připisovány zároveň slovanskému bohu bouře Perunovi, což je s ohledem na místo uložení nákončí v hrobě u největšího křesťanského chrámu na staré Moravě velmi pozoruhodné.

Chybí křídla

Ani taková vysvětlení nemusí být nesprávná, uvědomíme-li si, že zobrazená postava postrádá jeden podstatný znak pozdně antické Viktorie, totiž křídla, a dále, že předpokládaná tabulka má oproti svým předlohám mnohem kratší násadu. Podle stylizace výjevu není také zřetelné, jde-li skutečně o ženskou, či spíše mužskou postavu, každopádně je však podání očí a nosu nápadně podobné stejným útvarům na hlavě figury vyryté na nákončí z hrobu číslo třináct z Pohanska u Břeclavi. Z podaného přehledu faktů i nadále vyplývá, že motiv postavy velmi pravděpodobně inspirované antickou Niké, respektive Viktorií, nemůžeme jednoznačně určit. Proto je obtížné rozhodnout, zda nositele nákončí ochraňoval křesťany využitý pozdně antický výjev, nebo pohanský bůh, kterého však prozatím nelze se stoprocentní jistotou blíže určit.

Vážení čtenáři, seriál Střípky archeologie najdete také v tištěné podobě každý pátek v Hodonínském deníku Rovnost.

JAROMÍR ŠMERDA