Další díly seriálu
Střípky archeologie naleznete ZDE

Ve slohově dokonalejším rytém provedení se postava oranta v dlouhém rouchu s řasnatou spodní částí a s křížem na hrudi vyskytuje na litém stříbrném nákončí z hrobu číslo sto, objeveném u druhého mikulčického kostela. V naprosto schematickém, převážně vytlačeném obrysu s puncovaným pozadím, se orant v plášti připomínajícím kaftan, v kalhotách a vysokých botách vyskytl na stříbrné plechové destičce přitavené na masivní jádro stříbrného nákončí z hrobu číslo čtyři sta devadesát od mikulčické baziliky.

Obě figury mohly být inspirovány křesťanskou orantskou ikonografií, která se v odpovídajícím časovém období uplatnila ve výzdobě stříbrných relikviářů anebo na příčkách mečů ve Franské říši.

Oděv kleriků

Velmi blízké analogie, především co se týče prvního nákončí, jsou také v podání některých detailů oděvu či úpravy hlavy u postav kleriků či hodnostářů a také přímo orantů vyobrazených v klášterních iluminovaných rukopisech. Ty jsou datovány do druhé poloviny osmého století, z čehož by šlo teoreticky usoudit, že v našem případě jde o obraz kněze v soudobém oděvu a že jeho předloha do velkomoravského prostředí přišla z oblasti ovládané tehdy Karlem Velikým.

Jedinečná paralela pro stylizaci oranta na zmíněném kování byla nalezena i přímo na území byzantské říše na zlomku bronzového kování, zřejmě oltářního kříže, nalezeného v církevní stavbě z byzantského období v Turecku. V případě druhého kování však byla navrhována také odlišná vysvětlení, spojující jeho celkem schematicky povedenou postavu v tradičním mužském šatu s okruhem pohanské víry a zvyků slovanského prostředí.

Je velmi pravděpodobné, že orantský motiv byl v raném středověku, jak se zdá, značně oblíben hlavně proto, že z epických příběhů chápaných křesťany jako alegorie spásy v Kristu se stává symbol sloužící k osobní ochraně. Právě takto byl často redukován v obraz jediné postavy se zdviženými pažemi v gestu děkovné modlitby, tedy v oranta. Modlitba vestoje symbolicky odpovídá rovněž Kristovu povstání, gesto rozpažených rukou symbolizovalo kříž a ukřižování a k nebi pozvednuté paže vyjadřovaly osvobození od pozemských pout.

Už starokřesťané

Značnou oblibu si motiv orantů získal totiž už ve starokřesťanském umění, v němž jsou zobrazováni v dobovém rouchu, v přepásané i nepřepásané tunice bez rukávů a později s rukávy nebo s purpurovými pruhy splývajícími přes ramena. Je zajímavé, že ženské postavy převažují nad mužskými, přičemž mají na sobě krátký nebo delší závoj kryjící hlavu a zčásti trup. To odpovídalo církevním předpisům, vyžadujícím, aby ženy při modlitbě měly závoj. Oranti zobrazovaní v celé figuře nebo polofiguře jsou většinou slučováni s různými symboly, například s holubicí s olivovou ratolestí na znamení míru, s rostlinami a pávy znamenajícími ráj, s ovcemi symbolizující vyvolené, s Kristovým monogramem a podobně. Co se týče smyslu motivu, tak orant představuje vykoupenou duši stojící před bohem a zahrnuje i další významy vztahující se k mrtvým a k mučedníkům. První křesťané si představovali zemřelého jako modlícího se, tedy jako člověka s vlastním názorovým postojem, tudíž stojícího. Jeho obraz je také modlící se církví, modlitbou, prosbou, oslavou a díkůvzdáním. Velmi výmluvný je citát z první epištoly svatého Pavla k Timoteovi: „Protože chtěl bych, aby se modlili muži na všelikém místě, pozdvihujíce čistých rukou bez hněvu a bez roztržitosti.“

V katakombách

V archeologických nálezech se s oranty setkáme ve výzdobě katakomb, v nástěnném malířství a volném drobném sochařství a na reliéfech náhrobních kamenů či sarkofágů. Zajímavé jsou obrazy stylizovaných orantů v reliéfní výzdobě stél z oblasti koptského Egypta, kde mají zajímavou stylizaci s pokrčenýma nohama. Objevují se však také v místech, která nejsou pohřebišti, jako například sídliště na horním Eufratu, neboť jejich význam mohl symbolizovat vykoupenou lidskou duši stojící před bohem a nebyl vázán jen na kult mrtvých. Jejich obrazy se tudíž objevují i v oblasti drobného uměleckého řemesla, přičemž v pozdní antice mohly personifikovat i křesťanskou ctnost.

V pozdějším období časného středověku se setkáme s motivem oranta na opaskových bronzových a kostěných přezkách nacházených nejen na franském, ale i na burgundském území, anebo dokonce nám bližším prostoru langobardského osídlení. U Langobardů je vidět obliba jednodušších forem orantů už v hrobových nálezech z Panonie a poté přímo v Itálii, přičemž oblíbenou variantou zde byly vždy dvě v zrcadlovém převrácení zpodobené busty orantů. Významný unikát pro užití obrazu oranta představuje i nástěnná malba v klášterním prostředí vizigótského Španělska.

Vážení čtenáři, seriál Střípky archeologie najdete také v tištěné podobě každý pátek v Hodonínském deníku Rovnost.

JAROMÍR ŠMERDA