Jim podobní byli sklenáři, kteří taktéž svým voláním „ókna spravit“ nabízeli opravy oken. Dílnou těchto řemeslníků byla dřevěná krosna, ve které měli veškeré své nástroje a materiál (dráty, plechy, lepidla a tabulová skla) a kterou si nosili s sebou na zádech.

Putování Národní třídou v seriálu o hodonínských hospodách zakončíme v ulici Wilsonova u Nádražní restaurace. Ta byla známa tím, že měla jak druhou, tak třetí třídu. Její součástí byla letní restaurace s houpačkami pro děti – dnes úschovna zavazadel.

Další specialitou této restaurace bylo roznášení piva při příjezdu každého osobního vlaku. Tehdy vybíhali pikolíci s nosiči piva a limonády a svým voláním „pívo, limonáda“ nabízeli cestujícím ve vlaku osvěžující nápoje.

Zde je nutno vzpomenout na postavu nezbytně patřící k nádraží, na „Jožku PU“ .

Byl menší postavy, měřil kolem sto šedesáti centimetrů, nosíval čepici s nápisem „trägr – nosič” a svoji přezdívku nesnášel. Hýřil však různými průpovídkami, z nichž jedna zněla: „Kdo nemá v Hodoníně co makat, ten musí sofort skapat.”

Naproti budovy nádražní restaurace stojí hotel Grand, který byl postaven v roce 1928 na jednom z pozemků zrušené Mauthnerovy sladovny. Původně k hotelové restauraci patřila letní předzahrádka. Tato restaurace patřila v Hodoníně k těm lepším a scházela se zde převážně úřednická společnost.


Mauthnerova sladovna se nacházela
v místě dnešního hotelu Grand. Hotel
byl vybudován za první republiky.

JOSEF GRUFÍK