Ti nejraději usedali na klády nebo lehké jednoduché lavice poblíž starých stodol a zde se věnovali nenáročné, ale pro hospodářství potřebné práci. Uměli opravit nebo uplést koše či ošatky, čistili, opravovali a zpevňovali koňské postroje, strojili nové biče, brousili nože, srpy, motyky nebo rýče. A taková práce vždy lákala kluky, kteří dovedli zručnost svých dědů pozorně sledovat. A přitom je drželo v napětí také vyprávění, kterým si stařečci práci ulehčovali a velmi rádi se vraceli do svých mladých let.

Dodnes si vzpomínám, jak jsem se svými kamarády někdy v polovině 70tých let při jarní husí pastvě, poprvé a později několikrát opakovaně vyslechl vzpomínkové vyprávění tehdy více než sedmdesátiletého strýčka Němčanského o strašlivé zkáze obrovské lodi na rozbouřeném moři. Událost to bylo pro nás, malé kluky, naprosto nepřestavitelná! Moc jsme mu nevěřili. „Přece něco takového se nemůže na světě stát! To je určitě zase nějaká pohádka,“ mysleli jsme si.

Ti – ta – nic?

Ze svého prostředí jsme znali jen nevelký rybník; o moři jsme do té doby neměli žádné konkrétní představy, ba ani tušení. Loď, to byly dřevěné necky, které jsme čas od času dotáhli právě k tomu rybníku a zkoušeli se na nich plavit z břehu na břeh. Naše zkáza a koupání ve studené jarní vodě zpočátku přicházely s pravidelností pro nás (i naše rodiče) nepochopitelnou… Do té doby, než jsme se – obvykle dva nezkušení plavčíci – na naší „lodi“ ukáznili a vratké plavidlo ovládli. Stařeček Němčanský poznal naše rozpaky a nenechal nás dlouho při naší nevědomosti.

Na další pastvu přinesl starý, pokrčený a zežloutlý časopis s fotografií potápějící se lodi. Vysoko nad černou hladinou s množstvím malých člunů, čněl k nočnímu nebi se světlými terčíky hvězd tmavý lodní trup s řadami osvětlených oken. O jeho velikosti jsme si na upozornění našeho vypravěče udělali představu tak, že jsme výšku trupu nad hladinou přirovnali k výšce mistřínské kostelní věže! Tehdy jsme z meze uprostřed polí nedaleko vesnice hleděli na tu, nám tolik známou dominantu, a ani jsme nedutali. Nedovedli jsme si představit takto obrovskou loď, ani to, že se vše opravdu kdysi (tehdy před šedesáti lety) stalo. Stařeček nám přečetl jméno lodi. Společně s ním jsme slabikovali: Ti–ta-nic. Na tuto chvíli jsme nikdy nezapomněli a od té doby jsme zase více znali život.

Válka a Komanči

Stařečci však znali také jiné světy. Často vzpomínali na své válečné zážitky. Ty nám byly kupodivu bližší. Střílení, nepřátelství, boj. To jsme si dovedli představit lépe než moře a velikost neštěstí Titanicu i lodi samotné. Naše dětství provázely zfilmované indiánky Karla Maye a hry na Apače, Komanče a další Indiány. Ale skutečnou válku a nebezpečí, to jsme poznávali právě ze vzpomínek pamětníků.

Jeden z nich, stařeček Blažej Houšť, zanechal po sobě celý deníček zápisků, z nichž si dovolím část ocitovat: „Dne 31. července 1915 ráno přišel za mnou kmotr Kostiha, dál mě lístek a jeden prstenek zhotoveny z ruských šrapnelů aluminových. O půl šesté ráno bylo nám oznámeno, že město Lublin je v našem držení, ale celý vypálen, poněvadž tam celý den i noc velmi hořelo. O šesti hodinách ráno jsme opustili posice a přišli jsme až do města Kaněstu Alegsandryja, které bylo zapáleno celé i kasárny a odpoledne nastál boj a trval až do večera. Noc minula klidně až na nějaké přestřelky, ale dne 1. srpna, to bylo právě v neděli, skoro ráno nejdřív začala infanterija, a pak naše kanony začali svoji práci, tak co Rus nespálil, tak šrapneli naše zapálili. To bylo hned. Místo ranní mše svaté o deseti hodinách jsme opustili svoje bejváky, které jsme si předtím zhotovili a šli jsme dvě hodiny na pravo blíž Lublinu a o dvanácti hodinách teprv nastal krutý boj. Koule se nad námi křižovaly a já se v duchu jenom modlil a vzpomínal na svoji rodinu. (…) Líbám ženu a děti a dávám jim už nerad poslední sbohem. Toto píšu právě při hřmění děl místo Sv. požehnání. Ten samý den o šesté hodině večer byl mrtev z Věteřova Řehoř Uherek, pak asi o dvanácti hodinách v noci začal před námi velký oheň a přestřelky byly jenom malé, jinak noc byla obstojna. Večeři jsme dostali v jedenáct v noci a snídani jsme měli o třech hodinách ráno. Dne 2/8 po snídani jsme se zakopávali niže do zemi proti nepříteli. (…) Menáš nebyla žádná celí den, až večír v deset hodin jsme dostali polévku a kousek masa. Ráno jsme dostali kávu a měli jsme dost klidný den, mimo několik ran z děla, ale o šesté hodině večer nastala opět prudká bouře z děl a do toho tam přiletěl ruský eroplán a německá baterija naň začala střílet, asi stopadesát ran. (…) Ten samy den dobyli naše vojska pátou tvrz u města Ivangroten a zajali 2300 nepřátel a ukořistili jsme 27 děl.“

Později jsem se dozvěděl, že pisatel těch řádků padl na italském bojišti 1. října 1915 u města Doberdo u Gorizie, kde byl také pochován. Jeho hrob se nedochoval. Válka se nad ním několikrát přehnala a země i jeho hrob byly úplně rozmetány… Kamarádi jeho sešitek se zápisky uschovali. Snad proto, abychom nezapomněli na chvíle, při nichž umírali pradědové; na chvíle, které nebyly pohádkové.

FRANTIŠEK SYNEK