Další díly seriálu Kolo okolo Černého moře najdete ZDE

Když jsme minulý týden v sobotu konečně dorazili k moři, dostala cesta nový, takřka dovolenkový rozměr (to, že jsme ten den museli ujet 130 km, abychom se k němu dostali, neberu v úvahu). Do Istanbulu zbýval jeden den cesty, kola jsme měli z Necatiye vyspravené jak ze žurnálu a všechno šlo podle plánu.

Istanbulská noc

Už druhý den ráno ale vlnění silnice začalo předestírat obraz blížící se Anatolie. Kopce nám nevadily, pokud po nich přišel odpovídající sjezd, tady ale silnice pořád stoupala a k tomu od moře vanul extra silný vítr (jak jinak než v protisměru), takže jsme ze sebe šedesát kilometrů do města na Bosporu ždímali celý den. Dvakrát píchlé Michalovo kolo nám mezičas taky nezlepšilo a kdybychom na začátku Cařihradu nepotkali nahecovaného cyklistu, který nás ve zběsilém tempu protáhl až do centra, spali bychom někde na ulici.

To se ale o den později stejně stalo: náš istanbulský hostitel Onur nám v devět večer suše oznámil, že myslel, že dnes odjedeme, že čeká hosty a že věci už máme připravené na chodbě – a tak se z nás stali bezdomovci v pátém největším městě světa. Několik hodin jsme bloudili Istanbulem a hledali nějakou skulinu, kde bychom si do rána odpočinuli, ale odevšad jsme byli pěkně rychle vyhnáni zuřivým štěkotem psů. Ve dvě ráno jsme si s rybáři, čekajícími na ráno stejně dychtivě jako my, dali panáka a rozhodli se přejet na asijskou stranu města ještě tu noc.

U vjezdu na most přes Bospor se nám podařilo stopnout náklaďák (na kole se přes úžinu nesmí) a v úterý o půl čtvrté ráno jsme vjeli do Asie. Mrtví vyčerpáním jsme se svalili do dálničního příkopu a ihned usnuli.

Čtvrt hodiny poté, co jsme ve středu ráno vyjeli, už Michalovo kolo hlásilo nulový tlak. Dvacet kilometrů nato zastavujeme znovu – s utrženou špicí a prasklým kolem. Než jsme ho stačili vyměnit, bylo vypuštěné i to druhé. Když jsme již byli připraveni vyjet, ukázalo se, že duše měla díry na více místech, a tak se celý proces opakuje. S nafoukanými pneumatikami jsme pak ujeli asi dva kilometry, načež se zase ozval ten zvuk, který nás už dohání k šílenství – syčení ucházejícího vzduchu!

Duše přišla draho

V Şile, kam jsme to radši dostopovali, si za nový plášť a duši naúčtovali 20 lir a 20 dolarů, že prý pro ně museli do Istanbulu.

Když jsme se ale za půl hodiny vrátili, protože duše znovu rupla, naráz začali vytahovat mnohem lepší duše (dokonce naši velikost) úplně zadarmo.

O co víc ale praskaly duše, o to lepší jsme vždycky potkali lidi – ve vesnici Akçaova nás místní zahrnuli chlebem, čajem a zeleninou, ukázali nám místo na spaní a ještě nám pomohli rozdělat oheň. Jenom je škoda, že jsme igelitku se všemi těmi skvělými věcmi zapomněli před stanem a přes noc ji sežrali divocí psi, potulující se všude kolem. Zoufalí a hladoví jsme ve městě Kandıra vyložili na pult 1,80 TL a žádali chleba, že nám třeba uřežou; dostali jsme chleba, ořechový závin a pozvání na oběd v podobě izgara köfte – grilovaných kousků hovězího… a tak dále, turecká pohostinnost je takřka nekonečná.

V pátek si kola konečně odbyla neposlušnou pubertu a my jsme si mohli sto čtyřiceti kilometry trochu zahojit manko předchozích dnů. Jediným problémem zůstává posledních sto gramů plynu, ztracené nářadí, obrovské horko a půl tisíce kilometrů do Samsunu, schovaného za obrovskými horami, které jako vztyčené prostředníčky drze stojí v cestě. Jestli zvládneme tohle, tak pak už všechno…

O osudech mladíků na cestách se zájemci dočtou v příštích týdnech také v tištěné podobě na stránkách Slovácka v pravidelném seriálu.

MATĚJ BALGA