A tak při školních hodinách i při domácí práci utíkaly často myšlenky dětí kamsi daleko za hranice dvorů a zahrad a pohroma v podobě nepozornosti – zvláště ve škole – přišla hned. Spíše než rodiče přísný pan učitel dovedně vrátil velmi brzy žáčka nepozoru do vnímání přítomnosti a plnění školních zadání. Stačilo jedno významné upozornění a nebylo-li vnímáno, přišel trest, který vždy zlepšil pozornost ve třídě na delší dobu.

Stará škola byla plná „narovnávání pokřivených“ charakterů pomocí lehkých, ale důrazných, byť tělesných trestů. V každé třídě, ba škole nebo dědině měl obecně pan učitel zaručený respekt. Ne proto, že při hodinách vychovával, učil i trestal, ale proto, že byl dětem vedle rodičů přirozenou autoritou. Byl vzorem píle, vědomostí, poctivosti i plnění povinností. S dětmi trávil polovinu dne, odpovídal na jejich dotazy, vysvětloval učivo a spravedlivě odměňoval – za vědomosti i nezbednosti.

Náš pan učitel byl podobného ražení. Vysoký, prošedivělý pán v létech, vždy v károvém hnědavém saku a v košili s kravatou, s krátce střiženými vlasy, inkoustové pero a brýle v kapsičce. Vstupoval do třídy krátce po zazvonění, pravítko, sešity v podpaždí. Ke své katedře přicházel kolem stěny, po hodině odcházel zásadně středem mezi lavicemi! Pod jeho dlouhými a ráznými kroky vrzala dřevěná podlaha. Stará kamna stojící u zdi se vždy, když kolem procházel, lehce vychýlila, jakoby mu chtěla uhnout z cesty. To jsme ostatně mnohokrát chtěli také. To tehdy, když jsme byli nachytáni a měli za své dětinské prohřešky přijmout přísnou a spravedlivou „odměnu“. Stačilo jeho malé gesto rukou, významný pohled očí se zdviženým obočím směrem k některým z nás. A my už věděli. Znamenalo to: ¬„Pojď k tabuli!“ Nebylo to vyvolání k opakování učiva, byla to výzva na veřejnou popravu.

Přísné pokárání

Následoval krátký dotaz, jenž odkryl důvod jeho zájmu a pozvání. Vytáčky a výmluvy (dnes bychom řekli mystifikace) neměly smysl. Bylo jasné, že pan učitel ví a správně koná. Trest, který následoval, jsme cítili ještě dlouho poté. Trestem dotčená místa nás bolela, slzičky byly na krajíčku. Ale jen se před třídou a děvčaty neprozradit. Následoval pokorný odchod do lavice a učitelův důrazný výklad, co bychom rozhodně neměli již opakovat. V jarním čase třeba vybírat hnízda zpěvným ptáčkům nebo po nich střílet z praku!

Později neobezřetně krást první plody ze zahrad a sadů. Ale když nás tak lákaly májové třešně, letní jablka, jahody či lusky hrachu, podzimní hrozny, meruňky nebo trnky. Dobře jsme věděli, kde a kdy v našem rajónu dozrávají i to, kdy je dobré na loupežnou výpravu do cizí zahrady vyrazit, byť domácí sad stejné plody také nabízel! Ale to vzrůšo pomalého plížení se kolem plotů a přelézání do cizích zahrad. Ten pocit vítězství při pojídání třešní vysoko v koruně cizího stromu! Cítili jsme se nedostižní, neodhalitelní… a zapomínali jsme v těch chvílích na okolní svět. Ale byli jsme známé firmy a stačilo málo, abychom byli odhaleni, panu učiteli udáni a po právu potrestáni.

Zvláštním trestům podléhala naše nepříliš častá nevelká „selhání“ v magacínech. Obchůdky byly malé, plné zboží a z regálů do kapsy bylo tak blízko. Největšímu zájmu se těšily žvýkací gumy. Jejich balení, uvnitř s obrázky, bylo malé a lehce se skrylo do rukávu, pod čepici nebo zapadlo do záhybů kalhot. Ale pan prodavač byl zkušený a věcí znalý. Nebylo lehké ho ošálit a většinou nás jeho ruka dostihla a ztrestala hned při činu! To však neznamenalo, že jsme nebyli popohnáni k další, vyšší instanci. A tak se na nás s trestem vystřídal nejen pan učitel, při větších prohřešcích i pan řídící, ale nakonec i rodiče.

Domácí tresty

Mezi regály to vyřešil pohlavek, u pana řídícího pokárání a poznámka do třídní nebo žákovské knihy, u pana učitele bolestivé rány rákoskou do dlaní a přes prsty, a doma? Doma to bývaly tresty nejtěžší. Otcové znali jen jednoduché a pádné výchovné prostředky ve smyslu známé slovácké písničky: „Ohýbaj mňa, mamko, dokáď su já, Janko! Až já budu, Jano, neohneš mňa, mamo!“, které znásobili ještě zákazy a příkazy řady domácích prací.

Je zajímavé, že jeden takový prohřešek a výkon trestu mně utkvěl v paměti. A vyvolal ho tento týden výstup pana profesora s protokolárním perem. Také jsem kdysi vzal pero! Strašně se mně líbilo! Leželo na okenním parapetu školní chodby opuštěné jeden den, druhý den, pak i třetí den. Pravda, pak jsem ho trochu ukryl z výhledu, ale bylo tam ještě týden… Pak jednoho školního odpoledne mělo nového majitele. Pevně ukryté v sevřené dětské dlani v kapse od kalhot putovalo mezi mé poklady. Mohlo tam být dlouho, možná dodnes, kdybych se s ním nechtěl pochválit.

A protože takových psacích potřeb nebylo tehdy mnoho, byl jsem odhalen a tělesně i morálně ztrestán! Své nepříliš příjemné pocity přistiženého a před všemi hanebně odsouzeného zlodějíčka si pamatuji dodnes! A je také pravda, že tato zkušenost mně bohatě stačila. Rázná třístupňová výchova se neminula cílem a já se nemusel již nikdy za své prohřešky ve škole, před rodiči ani kamarády stydět. Ten pocit studu se mi (pravda) vrátil až tento týden… I přesto rád vzpomínám na starou školu, která měla pro všechny žáčky svá výchovná i jiná nezapomenutelná kouzla. Škoda, že nepůsobila na všechny stejně.

FRANTIŠEK SYNEK