Další díly seriálu Střípky archeologie najdete

ZDE

Dokonce se uvažuje, že právě střední Podunají se ve srovnání s předchozím vývojem ještě mnohem více uplatňuje jako obchodní tepna evropského významu, napojená na transkontinentální euroasijskou spojnici, hedvábnou cestu. Tato představovala jedinečnou kulturní osu, na níž byl závislý politický a ekonomický život asijských a evropských mocenských útvarů, které kvůli jejímu ovládnutí vznikaly, rozvíjely se i zanikaly. Její důležitost jistě postřehli představitelé vyšších společenských vrstev z národnostně pestrého prostředí příchozích kmenů, usazujících se v centrálních částech Evropy, zvláště Slovanů a Avarů, v jejichž režii se vzácná zboží mohla objevit i na tržištích dále na západě.

Právě obchodním stykům mezi často vzdálenými oblastmi je při vzniku specifickými motivy zdobených výrobků připisována zásadní role a v poslední době bývá stále znovu zdůrazňována skutečnost, že výzdobná témata putovala do oblasti Podunají prostřednictvím dovozu hedvábných textilií s typickou škálou dekoru, v němž mezi nejoblíbenější patřily figurální motivy. V archeologických nálezech z nejdůležitějších mocenských center moravských Slovanů, ke kterým patří hlavně mikulčické hradisko, známe hedvábí prozatím jen v útržkovité formě z několika hrobů.

Nemůžeme však vynechat ani kulturně – ekonomické impulzy z jihu, přicházející přes severní Itálii nebo Balkánský poloostrov, ani ze západu, uplatňující se hlavně od konce osmého století, kdy obojí také nadále po celý další vývoj zřejmě stále více souvisí i s prosazujícím se křesťanstvím. Tomu nasvědčuje nejen poměrně velké množství archeologických nálezů hedvábných tkanin, ale i písemné prameny hovořící o zvyšujícím se počtu specializovaných středomořských komodit, hlavně hedvábných textilií a závěsů s vyobrazeními nejrozmanitějšího charakteru. Jsou kupříkladu popisovány v církevních knihách, kde se objevují jako dary římských papežů věnované různým kostelům. V některých případech nás středověcí autoři informují o darech podobných hedvábí do kostelů dokonce z rukou tamních biskupů nebo naopak světských příslušníků vyšších společenských vrstev. Je možné polemizovat o tom, zda byly tyto textilie získávány z volného trhu nebo ještě jiným způsobem.

Výraznému pokroku v obchodování s hedvábím odpovídá skutečnost, že v tomto období si franští velmoži opatřovali přepychové hedvábné oděvy od benátských kupců v Pavii, o čemž nás podrobně zpravuje životopisec Karla Velikého jménem Einhard. Stejné zboží se bezpochyby dostávalo i přímo do prostředí středního Podunají, neboť podle franských kronikářů byly vzácné hedvábné textilie součástí avarského pokladu částečně ukořistěného Karlem Velikým po bojích s Avary na konci osmého století. Ze zachovaných svědectví vyplývá, že bylo dokonce nutné odvést jej na několika povozech tažených vždy čtyřmi mezky. Tyto látky spolu s dalšími předměty se posléze v rámci diplomatických kontaktů dostávaly do všech částí říše, ale mimo její území jako dary různým evropským vládcům, kdy kupříkladu anglický král Offa dostal dva syrské pláště, avarskou sekerku a meč.

Odpovědět na otázku, která z členských skupin středního Podunají se mohla zabývat obchodem, je kvůli nedostatku pramenů dosti složité. Do úvahy připadají podnikatelé východního Středomoří, označovaní jako Syřané, mezi nimiž byli jistě i vyznavači židovské víry, jejichž běžnou přítomnost bylo nutno reflektovat i v křesťanské liturgii. Počítat můžeme i se Sogdijci, národem proslulým nejen řemeslnickou zručností, ale také obchodní podnikavostí. Nad jejich schopnostmi žasli i čínští kronikáři, informující, že už hned po narození byl chlapcům mazán na jazyk med, aby uměli sladce mluvit, a na dlaň klih, aby dovedli pevně držet penízek. Významnou úlohu hrálo toto podnikavé společenstvo zejména při obchodování s drahocennými předměty, což dokazují nápisy nejen na nádobách vlastního sogdského původu, ale také na íránských a byzantských předmětech, nalézaných až v západní Evropě.

JAROMÍR ŠMERDA