Za podrobnější zmínku však jistě stojí i jeho předchůdce, tedy Stummerův cukrovar, který ležel nedaleko, v místě zvaném Palandy.

V druhé polovině devatenáctého století již v regionu několik cukrovarů pracovalo. Jako jeden z prvních byl v roce 1845 měšťanem Karlem Schosslerem postaven cukrovar v Kyjově, o rok později založil cukrovar ve Bzenci Bedřich Kurzwoil, dále následovaly v roce 1858 Jarohněvice u Dubňan, 1862 Kelčany a Ždánice, v roce 1863 byl Karlem a Rudolfem Auspitzovými založen cukrovar v Rohatci.

Stummerův cukrovar byl založen v roce 1865 a jeho zakladatelem byl Stummerův velkoobchodní dům ve Vídni. Cukrovar byl postaven v místech za bývalým židovským hřbitovem, tedy asi za dnešním parkem Gabriely Preissové, na levé straně Velkomoravské ulice při cestě do Lužic. Dodnes lze v těch místech vidět pozůstatky cihlové zdi, která dříve cukrovar obepínala a za zdí i několik staveb, které k cukrovaru patřily.

Objekty cukrovaru popisuje Mikuláš Kulíšek v textu Bílé zlato Hodonína takto: „Podle pamětníků měl závod vlastní kotelnu, várnu, rafinerii a cukerní výrobu. Kapacita cukrovaru byla 1900 metráků řepy a 300 metráků cukru vyrobeného denně v podobě homolí a později kostek. K továrně patřily také dílny řemeslníků, prádelna filtračních látek (šampresek) a velký dvoupodlažní sklad na vyrobený cukr. Nechyběla ani samostatná přípojka na železniční trať“.

Výrobu cukru nebylo možné provozovat v nějaké malé provozovně, v období kampaně zaměstnával cukrovar až 400 pracovníků. Jejich základní sestava byla tvořena odbornými profesemi, jako strojník, skladník, vařič, pomocné profese pak doplňovali kampaňoví dělníci.

Cukrobaroni

Stálým zaměstnancům se někdy říkalo „cukrobaroni“. Proč tato trochu nadnesená přezdívka?

„Cukrobaroni kromě toho, že bydleli v továrních bytech, měli nárok na tzv. deputát, který byl odstupňován podle jejich pracovního zařazení. Ve 30. letech minulého století dosahoval až 600 Kč měsíčně, k tomu ještě 70 kg cukru, 40 q uhlí, dříví na otop a 180 Kč na světlo. Měli rovněž přednostní právo dávat své děti do učení na profese cukrovarnického oboru, strojník, stolař, kovář, mědikovec, elektrikář a jiné,“vysvětluje opět M. Kulíšek. Vezmeme-li v úvahu dobu nedlouho po roku 1900, byla to pomoc jistě solidní.

Stummerův cukrovar byl později prodán a připojen k nově vybudovanému cukrovaru, od roku 1886 pracoval jako suchá rafinerie k rafinaci cukru, vyrobeného v Redlichově cukrovaru.

V roce 1924 Stummerův cukrovar vyhořel. Městská rada rozhodla o obnovení provozu formou náhradní výroby a zbylé budovy byly nabídnuty k odkoupení různým firmám.

Cukerní sklad koupilo ke skladování osiva nově vzniklé Slovácké družstvo a další historii této části města začala psát i firma Pelikán, vyrábějící hospodářské stroje. Majitel koupil střed starého cukrovaru o výměře sedmi tisíc metrů čtverečních i s budovami, z původní kotelny postavil dílny a z bývalé difuserní stanice postavil dvoupatrovou budovu o třiceti místnostech, podnik pak ještě rozšířil a zaměstnával až tři desítky dělníků. Firma celkem slušně prosperovala, ovšem postupem času se i zemědělství ubíralo jinam a věta z knihy Hodonín město a okres z roku 1935: „Dnes již docházejí noví zákaznici na secí stroje, sečkovice, řepáky, plečky, brány, pluhy, pařáky, čerpadla, hrabačky, váhy, motory i mlátičky“ dnešním čtenářům již o výrobním sortimentu firmy Pelikán možná ani moc neřekne.

ANTONÍN KUČERA