Další díly seriálu Kolo okolo Černého moře najdete ZDE

Gruzie jsem si užil víc než dost. Když jsem si v sobotu ráno přišel do kanceláře lodní společnosti pro lístek, řekli, ať přijdu ve tři odpoledne. Byl to pátý den, co jsem v Batumi (a okolí) čekal, až si ho budu moct koupit, takže nějakých pár hodin mě nemohlo znepokojit – koneckonců, další den jsem měl odplout.

Ač jsem tomu už ani nevěřil, lístek jsem opravdu ve tři hodiny dostal a pln radosti jsem si za poslední zbylé lari koupil veliký kus pořádné čokolády. Utábořil jsem se na pláži u přístavu a čekal.

Loď se objevila druhý den ráno, zhruba v době, kdy už jsme měli vyplouvat. Jenomže jsme nevypluli ani v deset ráno, jak bylo na lístku, ani večer, jak mi řekl řídící kamionu, a dokonce ani ve tři ráno, jako mi tvrdili v přístavu. A tak se stalo, že jsem strávil bezesnou noc na chodníku před branou a hypnotizoval očima ten obrovský koráb, který se zarputile odmítal vydat na cestu. Nakonec jsme vypluli až v pondělí večer a já si mohl po týdnu čekání konečně vychutnat tři dny dovolené v kajutě jako v hotelu a úžasně jíst třikrát denně.

Navíc jsem kajutu sdílel s bezva lidmi – Italem Stefanem, který putoval po trase, již v Antice prošel Iason s Argonauty, a Holanďanem Eelcem, který se po roce cestování vracel z Mongolska domů. Když jsme se potom v Iliychevsku úspěšně poprali s úředním šimlem (na celnici nás nechali čekat zhruba pět hodin – bez vody a záchodu, takže všichni jenom kouřili) a dostali se do Oděsy, na chvilku jsem přestal počítat každou minci a ten jeden den v Oděse jsme si všichni pořádně užili.

Čtvrteční noc jsem strávil ve vlaku do Kyjeva, kde jsem měl v plánu obstarat si povolení pro vstup do Černobylské zakázané zóny. Kolo jsem ráno nechal v úschovně zavazadel a vlezl do metra, kde jsem chvilku studoval plán.

Odtažen do cely

Ani ne za třicet sekund se mi za zády ozvalo: „Dokumenty pažalsta“, mě samozřejmě nenapadlo nic lepšího než odpovědět: „Pačemu?“ A to už mě brali. Odtáhli mě do svojí budky, všechno mi sebrali, nechápali, proč jsem sám, prý jestli mám u sebe drogy.

Velice důkladně mě prohledali, a když nic nenašli, zeptali se, kde mám povolení k cestě do Kyjeva. Nic takového jsem samozřejmě neměl, protože už to dvacet let není potřeba, ale vysvětlujte to policistovi…

Strčili mě do miniaturní cely, kde jsem dvě hodiny čekal, než jsem prošel důkladnou lustrací. Posledních dvacet minut bylo obzvláště nepříjemných, protože ke mně hodili muže s tuberkulózou – po kapsách mu našli spoustu léků a neměl recept – tak za tohle se sedí na Ukrajině.

Svoje věci jsem pak dostal zpátky, ale pas mi pořád nechtěli vrátit. Jakkoliv jsem se předtím snažil být klidný, teď jsem začínal být nervózní. V budce jsem byl jen já a jeden policista, mohlo se stát cokoliv, nikdo by to neviděl a pravdu by měl on. Nevěděl jsem, na co tam pořád musím čekat a tázavě jsem ukázal na můj pas. Policajt udělal velice výmluvné gesto, já jsem z kapsy vytáhl padesát hřiven, vzal jsem si pas a mohl jsem jít. Policista vypadal spokojeně a na cestu mi věnoval láhev vody.

Po tomhle zážitku mě tudíž vůbec nepřekvapilo, že na ministerstvu, kde se dá sehnat povolení ke vstupu do Zóny, mě ani nepustili dovnitř. Zašel jsem tedy aspoň do muzea věnovaného Černobylské katastrofě a posléze jsem se vydal na sever s cílem dostat se tak blízko, jak jen to bude možné.

A rychle domů!

Než jsem vyjel z Kyjeva, byla už tma a místo na stan se hledalo velice obtížně. Cesta vedla třicet kilometrů dlouhým hustým lesem. Byla tma jako v pytli, světlo už moc nesvítilo a z lesa se ozývala spousta zvuků, jejichž původce jsem určitě nechtěl potkat.

Začal jsem mít ukrutný strach a bál jsem se vůbec zastavit, natož abych tam někde stavěl stan. Abych na to nemyslel, pozoroval jsem oblohu – tu noc zrovna kolem Země prolétával meteoritický déšť, a když padala hvězda, přál jsem si dostat se rychle a bezpečně domů, protože mi začínalo být smutno.

O osudech mladíků na cestách se zájemci dočtou v příštích týdnech také v tištěné podobě na stránkách Slovácka v pravidelném seriálu.

MATĚJ BALGA