Rázovizý, na první pohled zajímavý, neobyčejný muž a pravý slovácký chlap. Vinař, zpěvák i sběratel písní, pamětník, vlastivědný badatel, písmák. Byl nepřehlédnutelný v modré pracovní zástěře nejen mezi řádky svého vinohradu, ale také v milotickém kroji mezi kamarády při řadě vystoupení místního mužského sboru.

Sám o sobě ve velmi podnětné a zajímavé knize Miroslavy Bočkové a Veroniky Selucké s názvem „Milotice 1341 – 1945“ (Milotice 2003), která byla – jak je uvedeno na vnitřní titulní stránce – zpracována na základě materiálů právě V. Šťastného, píše: „Narodil jsem se jako nejstarší ze šesti sourozenců koncem března 1922. Po vychozní měšťanky jsem byl přijat k firmě Baťa Zlín, kde jsem prožil patnáct let a v roce 1951 jsem byl převeden do výroby – do těžkého průmyslu. Pak jsem pracoval u Moravských naftových závodů, v okolí se těžila nafta a plyn. Odtud jsem přešel k Jihomoravským lignitovým dolům, kde jsem pracoval nejprve jako chemik a pak jako technická kontrola.” Jak dále připomíná, oženil se 1. října 1955 s Marií Březinovou z Huštěnovic. Po osmi letech si postavili v Miloticích domek. „Měli jsme pět dětí, vnuků (zatím) sedmnáct máme. Do padesáti roků byl mým koníčkem národopis, pak se k němu přidala vlastivěda, ke které jsem čichl díky skoronskému Vojtěchu Holcmanovi, který zemřel již před jedenácti lety, tedy v roce 1986,“ napsal také.

Na strýčka Václava Šťastného si určitě mnozí s milotických rodáků vzpomněli o minulé neděli, která byla v této obci hodová. Právě o takové před čtrnácti léty, v době kdy obcí procházel početný a veselý hodový průvod v překrásných jihokyjovských krojích, se všichni hodoví hosté dozvěděli onu smutnou zprávu…

Ředitel strážnického Národního ústavu lidové kultury a milotický rodák Jan Krist na tyto okamžiky vzpomenul ve svém článku „Do veselého dění hodové neděle v Miloticích u Kyjova padl těžký stín“, který byl zveřejněn v Národopisné revui, číslo 1/1998.

„Odpoledne zemřel Václav Šťastný (nar. 21. 3. 1922 v Miloticích, zemř. 9. 11. 1997 tamtéž). Rázem spoustě krojovaných účastníků hodů, domácích i přespolních, přestalo být do zpěvu. Není se co divit. Vždyť Václav Šťastný požíval na celém Kyjovsku mimořádné úcty. Byl nesmírně obětavý a činorodý člověk s širokou paletou zájmů, v níž dominovaly regionální historie a národopis. Ač nebyl erudovaný historik či etnograf (byl odchovanec Baťův), dovedl těžit z archivů i lidových tradic. Jeho články tiskl nejenom denní tisk, ale i odborné a vlastivědné časopisy, mezi nimi i Národopisné aktuality, Malovaný kraj ad. Václav Šťastný byl též příkladným dopisovatelem Národopisné společnosti v Praze, jejíž archiv obohatil spoustou pečlivě vyplněných dotazníků a dalších samostatně zpracovaných statí. Jeho věhlasného pohostinství a příjemného společenského naturelu využívala řada badatelů a umělců, pro něž se stal uznávaným regionálním znalcem a též inspirací,“ napsal tehdy Krist.

Tato slova mohu potvrdit. Podobně jako mnoho jiných jsem i já byl nejednou vítaným hostem v jeho malovaném sklepě, který dodnes stojí v Miloticích na okraji areálu vinných sklepů U Šidlen. S dobrým vínkem a všudypřítomnou písničkou se u něj besedovalo vždy dobře. S desítkami přátel během celého roku, ale nejvíce v době konání místního folklorního festivalu, který v roce 1972 společně s dr. J. Kristem založil. Václav Šťastný byl pro mne i pro další nevyčerpatelnou studnicí vědomostí. Jeho písničky, říkání i trefné poznámky, jsme využili společně s Jiřím Petrů při zpracování a následném vydání sbírky „Slovácká svatba na kyjovském Dolňácku“ (Praha 1995), do níž přispěl desítkami záznamů a odkazů.

S láskou na něj vzpomíná i jeho mladší bratr Jakub (nar. 1928), který s rodinou žije v Mistříně. „Nechal přeložit z kurentu celou milotickou farní kroniku. Byl veselé povahy, měl moc rád písničku, s kterou usínal i vstával. Když zemřel v hodovou neděli, na sále mu po příchodu průvodu zahráli na počest mariánskou písničku,” zavzpomínal. K padesátinám bratra mu v roce 1972 vepsal do pamětní knihy verš: Sedíme v Tvém sklepě, dojemnú chvilečku, dnes prý máš padesát, milocký stárečku. Kdo si rád zazpívá, vína si zavdá, ten nikdy nestárne, taková je pravda!“

Již zmíněný Jan Krist na adresu Václava Šťastného také uvedl, že byl vynikajícím a osobitým představitelem mužského zpěvu, který výrazně a vědomě upřednostňoval domácí starší písňovou vrstvu, zvláště balady. Znal podle něj nepředstavitelné množství lidových písní s řadou místních variant, takže se stal studnicí, z níž desetiletí čerpaly kapely i mužské sbory celého kyjovského Dolňácka.

Václav Šťastný by se v příštím roce dožil devadesáti let. Snad výročí jeho narození přispěje k tomu, aby „jeho“ milotický festival – kterému již čas určil čtyřicet let – věnoval jeho památce náležitou pozornost a ve svých programech uctil jeho celoživotní práci a přínos pro zachování folkloru a lidových tradic.

FRANTIŠEK SYNEK