Vystouplé obočí? Je to žába. Nebo ne

Velmi důležité je také objasnění významu plastické figury na přední straně analyzovaného nákončí. Tato evidentně zvířecí postava byla většinou díky vystouplým očím považována za žábu.

Podle některých badatelů připomínají ryté útvary, které se nachází na plochém pozadí tvořícím přibližně oválný tvar v bezprostředním okolí trojrozměrného výjevu, možná i medvědí tlapy s dlouhými drápy. K obdobně shora podanému plastickému motivu, který je prozatím celkem vzácný, se uvádí dvě nalezené analogie. Jde ovšem spíše o plazovité tvory, a to v první řadě ve výzdobě nákončí z bohatého, velkomoravským prostředím ovlivněného hrobu z Kolína ve středních Čechách. Hrobový celek byl nalezen už v devatenáctém století, což způsobilo i rozchvácení většiny předmětů, naštěstí však existuje originální dobová dokumentace.

Na příčce meče

Tradičně se toto koncové kování opasku považuje za iroskotské, i když v této oblasti jsou typické hlavně zjednodušené zoomorfní motivy podané z profilu a proplétané páskou. Ve druhém případě se plastický zvířecí obraz nachází ve výzdobě horní příčky meče z anglického Wallingfordu ležícího na Temži západně od Londýna, taktéž s datací do 9. století. Postava dravé šelmy symbolizující ohrožení by se stejně jako je tomu v případě Danielova smrtelného nebezpečí se lvy či Kristova zápasu s ďábelskými tvory vztahovala k postavě Niké – Viktorie symbolizující záchranu a konečné vítězství.

Zcela zavrhnout nešlo ještě do nedávna ani původní vysvětlení upřednostňující motiv žáby, zvláště když se tento motiv v materiálu velkomoravské kultury podle některých odborníků objevil. S podobnou kompozicí se totiž setkáme na rytině nákončí nalezeném v hrobě číslo třináct v rámci kostelního pohřebiště na Pohansku u Břeclavi, kterému se již v literatuře věnovala určitá pozornost. Bylo konstatováno, že v obraze jsou zvýrazněny oči, což naznačuje figurální koncepci motivu, který je pak většinou dalších badatelů spojován s motivem žáby.

Na základě nejnovějšího bádání autora tohoto seriálu je však nutno upozornit, že i když je celkový obrys značně schematizován, ve skladbě jednotlivých částí je patrná shoda s jiným typem oblíbeného raně středověkého obrazu. Je to kompozice lidské postavy obklopené zvířaty či jejich částmi, jak se s ní setkáváme už na tak zvaných paprsčitých sponách časně slovanského období. Stejný stylistický způsob pro utváření horní části postavy najdeme kupříkladu na sponách s antropomorfním knoflíkem mezi jedním až třemi páry hlav dravců ze středního Podněpří a Krymu. Pro celkovou kompozici pak zřejmě nejlepší a také chronologicky nejbližší paralely existují na řadě tvarově vyvinutějších podněperských spon označovaných za antropomorfní.

Zdá se tedy, že na tomto již dříve nalezeném velkomoravském artefaktu se spíše než se žábou setkáváme s motivem antropomorfní postavy obklopené zvířecími hlavičkami. Rozhodnout, jakým způsobem se do velkomoravského prostředí dostala, zda jde o vyjádření starších místních představ spojených se soustavou tradičních idejí nebo nějakou formu kontaktů s prostředím Slovanů sídlících v severním Přičernomoří, je prozatím obtížné. Můžeme jen doufat, že lepší východiska pro jejich historickou interpretaci přinesou až další archeologické nálezy.

Nález z Hluku

Jeden z mála již byl učiněn na velkomoravském mohylovém pohřebišti v Hluku u Uherského Hradiště, kde v jednom z hrobů ležela ozdoba s podobným motivem, který byl samozřejmě ztvárněn odlišným svérázným způsobem.

Přesvědčivé důkazy o dobové oblíbenosti tohoto motivu máme ve východním, tedy orientálním uměleckém okruhu. Podávají ho scény na íránské keramice, s dekorem v nízkém reliéfu v silné vrstvě engoby, datované do přibližně téhož období 9. – 10. století. Prvním z celkem vzácných typů vnitřní výzdoby je sedící postava s korunou na hlavě a se dvěma dračími hlavami či v jiném případě dvěma dravými ptáky u ramen. Přestože se podobná, zřejmě mytologická figura objevuje na této keramice jen zřídka, je pravděpodobné, že jde o typické vyjádření bájných představ, známých i z některých mýtických příběhů se starou indoíránskou tradicí, které jsou zpracovány v dalších literárních památkách z pozdějších období.

Dháhák, král Arabů

Podle jeho námětu je pak postava ztotožňována s obrazem Dhaháka, syna Mardasova, krále Arabů, jež napadl Írán, porazil a zabil legendárního hrdinského panovníka Džamšída a sám se stal vládcem Íránu. Představoval síly zla a modlářství a jeho atributem bývá hlavně pár hadích draků, kteří mu jakoby vyrůstají z ramen. Je-li tato interpretace správná, setkáváme se tu s jednou z nejstarších obrazových kompozic vytvořenou na základě mýtické tradice.

JAROMÍR ŠMERDA