Minulý díl Archeologických střípků byl završením popisu několika nejzajímavějších dokladů z více než půltisíciletého působení Germánů v Hodoníně a zároveň úvodem do místních dějin Slovanů, tedy našich přímých genetických předchůdců. I když jsme zmínili dosavadní absenci nejstarších slovanských nalezišť, pak pro následující fáze slovanského období máme k dispozici celkem jednoznačné údaje.

Pro velkomoravskou, neboli středohradištní éru je to především velmi důležitý nález učiněný už roku 1948 při výstavbě v nemocničním areálu při Purkyňově ulici. Podařilo se tam zachránit sice jen ojedinělou rozbitou keramickou nádobu, která se pak dostala do depozitáře Masarykova muzea, ale její výskyt naznačuje pro tento prostor pohřebiště, jehož užívali současníci tehdejšího regionálního centra na mikulčickém hradisku. Dá se předpokládat, že patřili do hospodářského zázemí jeho sídlištní aglomerace, kterou bylo nutné zásobovat potravinami, řemeslnickými výrobky a lidskými zdroji vůbec.

Záhadná lokalita

Nejnověji objevené záznamy v rozsáhlých archivních materiálech muzea umožnily poněkud rozšířit znalosti o osudech této dodnes záhadné lokality rozkládající se někde v místech dnešní nemocnice.
Velkou příležitostí ověřit úvahu o významu Hodonína ve velkomoravském období byly další stavební práce v areálu v roce 1973, kdy tam byl proveden povrchový sběr a poté i částečný plošný záchranný výzkum. Tentokrát se pozůstatky středohradištního období nepodařilo přímo doložit, zato však světlo světa spatřilo několik desítek keramických zlomků náležících podle soudobého vyhodnocení dvěma pravěkým kulturám, které jsou dost vzácné i v rámci celého Hodonínska.

V prvním případě by mělo jít o až sedm tisíc let starou kulturu s vypíchanou keramikou ze střední fáze mladší doby kamenné, tedy neolitu, ve druhém o zhruba šest tisíc let starou kulturu s nálevkovitými poháry ze staršího stupně pozdní doby kamenné, čili eneolitu.

Tyto nálezy s prvotně uváděnou datací nemohly být prozatím podrobněji odborně zpracovány, je tak třeba také počítat s možností dalšího posunu v chronologii. Ani pečlivý archeologický dozor, provedený v minulém roce u zemních prací při skrývce pro výstavbu víceúčelové zpevněné plochy severně od hlavních budov, nepřinesl kýžený úspěch v podobě nových, kvalitně zdokumentovaných situací. Právě ony by totiž nejlépe potvrdily výše popsané objevy s víceméně nepříliš dokonalou dokumentací, odpovídající ovšem požadavkům tehdejší doby.

Podle dnešních vědeckých měřítek je míra dříve uváděných informací nedostačující, a tudíž zastaralá na to, abychom zodpovědně hovořili o detailech slavné velkomoravské minulosti.

Výraznější období

Následující povelkomoravské období, nebo také mladohradištní epocha, nabízí oproti předchozí na hodonínském katastru mnohem výraznější zastoupení.

Poměrně dlouho, nejméně od období první republiky, je odborné i širší veřejnosti známa lokalita Perunské a od sedmdesátých let lokalita v centru města na Masarykově náměstí. O obou už jsme se podrobněji rozepisovali ve dvou z předchozích dílů našeho seriálu v souvislosti s nálezy z mladší doby bronzové, nyní snad jen pro první lokalitu doplňme některé z četných sběratelů slovanských artefaktů, zvláště keramiky, kteří je také věnovali muzeu.

Po Š. Janšákovi a K. Lochovi to byl především M. Weidenhofer, hajný působící v padesátých letech mimo jiné v lese Očově. Dále je nezbytné jmenovat nedávno zesnulého nadšence pro hodonínskou historii Mikuláše Kulíška, který v rámci své sběratelské činnosti v sedmdesátých letech dokonce zmapoval největší koncentraci naleziště na ploše devastované objekty bývalého vojenského prostoru nejblíže dnešnímu slepému ramenu řeky Moravy.

JAROMÍR ŠMERDA