Podvedly mě obě, manželka i milenka, vypráví šokovaný Petr svůj příběh

Monika se na mě podívala, postavila se na špičky a políbila mě: „Jsem těhotná, miláčku!“ Úplně jsem zkoprněl. Těhotná? Se mnou? Monika se na mě sladce usmívala, já se mračil. Dávno jsem se s ní chtěl rozejít, a teď tohle.

„Já žádné dítě nechci, vždyť to víš! Mám rodinu, dvě děti,“ řekl jsem jí. Monika se zamračila. „Tak se budeš muset smířit s tím, že budeš mít ještě třetí.“

Třetí dítě

Byl jsem z toho úplně rozhozený, navíc se mi to celé nějak nezdálo. „Tak to se mýlíš! Třetí dítě nebude. Navíc dával jsem si přece pozor!“ trval jsem si na svém. Cítil jsem, jak mi na čele naskočila žíla. Moje milenka se škodolibě rozesmála.

10 věcí, které potřebujete vědět o nevěře:

„Takových bylo, co si dávali pozor, a jsou z nich taťkové!… To dítě je tvoje, z toho se nevykroutíš. Spíme spolu už přes rok. A já jsem ti vždycky byla věrná!“

Chtělo se mi odseknout jí, že takových věrných žen taky bylo a je hodně, a pak se najednou chudák chlap dozví, že dítě není jeho. Ale radši jsem mlčel. Přemýšlel jsem, jak se z téhle šlamastiky vyvléknout.

Ututlat mimino?

Doma na mě čekala manželka a dvě dospívající děti. Už dávno to mezi mnou a ženou nebylo takové jako zamlada, byli jsme spíš kamarádi než milenci, ale že bych ji chtěl opustit a rozvrátit rodinu, to ne! Měl jsem ji pořád rád a rozvádět jsem se nechtěl. Mně stačilo si jen někde na chvíli užít, a pak jsem se rád vracel domů, kde jsem měl svůj klid.

Rozepnutý poklopec, nevěra? Existují poučky, jak říct lidem choulostivou věc

Jenže s Monikou se to celé nějak zvrtlo. Dělala si na mě nároky, chtěla se mnou dokonce strávit dovolenou. Dalo mi práci, abych doma všechno ututlal. Ale když se narodí mimino, to se ututlat jen tak nedá. Bylo mi jasné, že Monika mě bude nutit, abych se k ní přestěhoval a byl jí a dítěti nablízku. A to se mi tedy vážně nechtělo. Necítil jsem se v šestačtyřiceti na to stát se znovu tátou.

Divadlo před domem

Snažil jsem se Moniku přemluvit, aby šla na interrupci. A řekl jsem jí, že svou rodinu neopustím. Aby věděla, že mě nepřinutí k tomu, abych s ní začal žít, nebo se s ní dokonce oženil. Nechtěla o tom, že by se dítěte vzdala, ani slyšet. Zkoušela na mě všechny ženské zbraně. Pláč, sliby, výčitky, výhrůžky. V duchu jsem si nadával, že jsem nechal náš vztah dojít tak daleko.

Češi se nejčastěji milují na Boží hod. Někteří mají i více orgasmů, říká průzkum

Za pár dní na mě Monika čekala před naším domem. Sotva jsem vystoupil z auta, běžela mi naproti, pověsila se mi na krk a se slzami v očích mi vykládala, jek beze mě nemůže žít. Líbala mě po tvářích a chovala se jako šílená. Vůbec jsem ji ze sebe nemohl setřást. Jen jsem se modlil, aby to divadlo neviděla z okna moje žena nebo někdo ze sousedů.

Všechno vím!

Marně. Manželka nás sledovala přes záclonu. Když jsem přišel domů, řekla mi, že si nepřeje, aby za mnou milenky chodily až domů. „Je to nechutné, co si o nás pomyslí lidi? A mysli taky na děti.“ Snažil jsem se jí něco namluvit, ale přerušila mě: „Hele, já o té tvé Monice dávno vím, tak ze mě nedělej blbku!“ To mě zaskočilo. Vážně jsem se v tu chvíli lekl, že by mě mohla moje žena opustit. Co když ne já, ale ona podá žádost o rozvod!?

„Já to s ní skončím, slibuju,“ řekl jsem chlácholivě. Manželka jen otráveně mávla rukou. „Když tuhle opustíš, najdeš si jinou, vždyť tě znám. Už mě to unavuje. Léta jsem byla slepá a hluchá jen kvůli dětem, ale kluk i holka už jsou dost velcí, aby pochopili, že spolu už nemůžeme být…“ Koukal jsem na svou ženu, jak tam smutně sedí, a nevěděl, co na to říct.

Velké pochyby

Měli jsme opravu vážnou krizi. Nevěděl jsem, jak svou ženu přesvědčit, že rodinu rozbíjet nechci. Nevěřila mi. Navíc Monika se vytrvale snažila, aby moje manželství rozhodila. Volala a psala nejen mně, ale i mé ženě.

„Nemysli si, že se z toho nějak vyvlékneš. Na dítě mi budeš platit, o to se postarám!“ řekla mi rozčileně, když na mě zase jednou čekala před domem. Však už dávno platím, pomyslel jsem si. Byl jsem rozhodnutý nechat si udělat test otcovství. Pořád jsem měl pochyby, že to dítě by mohlo být moje.

Božena Němcová nebyla běhna. Kameníková: K nevěře ji dohnala touha po lásce

S manželkou jsme dál žili v jednom bytě, ale ona se se mnou vůbec nebavila. Děti něco tušily, měly však své zájmy a kamarády, nějaké starosti rodičů je nezajímaly. Naštěstí. Děsil jsem se chvíle, kdy mi přijde obsílka od soudu, že se mám dostavit k rozvodovému stání, ale stále nic nepřicházelo. To mě trochu uklidňovalo. Třeba si to moje žena s rozvodem rozmyslí, třeba mi odpustí.

Šokující odhalení

Monice se narodila dcera. Dala jí jméno Petra, snad doufala, že mě to obměkčí. Marně, smířil jsem se s tím, že jí na dítě budu platit, ale chtěl jsem mít jistotu. Jak jen to bylo možné, požádal jsem o test otcovství. Jakmile byly výsledky, šel jsem za lékařem, aby mi všechno vysvětlil. A to jsem tedy zíral. Ukázalo se, že dítě není moje. Což jsem předpokládal a mohl si tedy oddychnout. Žádné alimenty nebudou! Monika mě podvedla! Jenže lékař mi řekl, že já nemohu mít nikdy žádné děti, jelikož jsem neplodný. Nechápal jsem to. „A jak dlouho jsem neplodný, pane doktore, vždyť já mám se svojí ženou dvě děti? Starší syn je skoro už dospělý…?“ Doktor na mě mlčky hleděl. Znejistěl jsem.

Sex s robotem by nebyl nevěrou, myslí si podle výzkumu většina Čechů

„Chcete říct, že moje děti… že ani ty nejsou moje?“ Doktorovo výmluvné mlčení bylo jasné. Málem jsem se sesypal… To byla rána pod pás. Že mě podvede vypočítavá milenka, mi bylo jedno. Ale že mě podvedla vlastní žena?

Jsem táta, ale nejsem

Manželka se mi to snažila vysvětlit. Nevěrná mi prý nikdy nebyla, ale děti moc chtěla, a když se jí nedařilo otěhotnět, tak si to zařídila po svém. Odmítla mi říct jak, jen něco mlela o své kamarádce, která pracuje v centru asistované reprodukce.

Bylo mi z toho na nic. Představa, že děti, které jsem vychovával, nejsou moje vlastní, že mě celou tu dobu, skoro sedmnáct let, moje žena tahala za nos, mě ničila. Ona se mi snažila vsugerovat, že děti jsem přece odmala miloval, viděl jsem se v nich, a tak jejich skutečný otec jsem já. Jenže pro mě to jsou v tuto chvíli jen plané řeči. V něčem musím dát své ženě za pravdu, mám syna i dceru opravdu rád…

Ale od té doby, co vím pravdu, se stejně leccos změnilo. Od manželky jsem se odstěhoval, nedokážu být vedle ní a tvářit se, že se nic nestalo. Kdo ví, jak to s námi, a hlavně se mnou bude dál. Musím si to všechno srovnat v hlavě. S dětmi se vídám, samozřejmě na ně své ženě platím, i když si říkám, jaký jsem blbec. Platím na děti, které nejsou moje… Ale vlastně jsou.

Autor: Petr (příběh byl otištěn v časopise Překvapení)
Připravila: Iva Vondrová