Ochrnutý mistr světa: Nejtěžší je nejistota, s následky úrazu se vyrovnáte

Po nehodě přišlo pro Honzu nové období, kdy se ze zdravého kluka, který se dostal na gymnázium a dařilo se mu v cyklistice, stal pacient v nemocnici, který nevěděl, co ho čeká. V tu dobu ještě nevěděl, že nebude už nikdy chodit.

U Honzy diagnóza zpočátku nebyla jasná: objevily se komplikace a až kvůli nim nakonec ochrnul. Otekla mu totiž mícha, prokrvácela a rozvinul se spinální šok. Lékaři doufali v zázrak. Šance na to, že se uzdraví stále existovala. 

„Vůbec jsem si tu možnost, že už nebudu chodit, nepřipouštěl.“

Honza TománekZdroj: Honza Tománek

V tu dobu Honzu a jeho rodinu tížila ohromná nejistota. Nikdo mu nedovedl říct, co ho čeká. Jak sám popisuje, právě tato nejistota byla nejvíc zdrcující. Honza se upnul k možnosti, že se uzdraví a rehabilitoval a cvičil ze všech sil. „Vůbec jsem si tu možnost, že už nebudu chodit, nepřipouštěl,“ říká o tomto období svého života. A pokračuje: „Věřil jsem tomu, že to zvládnu.“ Tuhle naději v sobě živil přibližně do osmnácti let.

„Bylo to, jako když jedu na normálním kole. Je to ta krásná dřina.“

Honza TománekZdroj: Honza Tománek

Když už bylo jasné, že se jeho stav nezlepší, začal přemýšlet, jak dál žít. První důležitá změna v jeho životě přišla  necelé dva roky po úraze, když se mu podařilo za podpory rodiny pořídit první handbike. Mohl se pohybovat stejně jako před úrazem a zjistil, že pocit z toho je stejný a také stejně krásný. „Bylo to, jako když jedu na normálním kole. Je to ta krásná dřina,“ popisuje své procitnutí Honza.

Sport se pro něj stal obrovskou vzpruhou, relaxací. Najednou na sobě místo rehabilitací kvůli chození začal pracovat spíš jako sportovec. „Postupem času jsem vycítil, že už to asi nerozchodím,“ přibližuje své uvědomění si Honza Tománek. A dodává: „Více jsem se přimknul k tomu sportu a potom to byl koloběh událostí, kdy jsem začal sportovat nejdříve na výkonnostní úrovni, později na vrcholové a v dnešní době se sportem živím.“

„Postupem času jsem vycítil, že už to asi nerozchodím.“

Honza TománekZdroj: Honza Tománek

Nejprve to byly vyjížďky s přáteli, postupem času začal závodit na republikové a evropské úrovni, až se zprofesionalizoval. Začal spolupracovat s trenérem, s výživovým poradcem, s mentálním koučem a s biomedicínskou laboratoří. Vše postupně směřovalo k vrcholovému sportu. Vzhledem k finanční náročnosti sportu musel zastat sám sobě roli sportovního manažera a prostřednictvím sponzorům získávat finanční zdroje.

Stal se dvojnásobným mistrem světa v 70.3 Ironmanu HalfIronmanu, letos bude titul opět obhajovat ve francouzském Nice. Věnuje se i jiným sportům, mimo jiné sjezdovému lyžování a také závodí na Jizerské 50, na běžkařské sledgi, dokonce dokončil jako první Čech na sledgi legendární Vasův běh dlouhý 90 kilometrů.

„Člověk vzpomíná na první titul mistra republiky, na zdravotní problémy, které mě posunuly.“

Honza TománekZdroj: Honza Tománek

„Člověk vzpomíná na první titul mistra republiky, na první vítězství v Evropském poháru, první dlouhý triatlon, na zdravotní problémy, které mě posunuly. Jako svůj největší sportovní úspěch ale vnímám to, že jsem po úraze vůbec začal sportovat,“ rekapituluje Honza svoji dosavadní sportovní kariéru. „Tři momenty mi změnily sportovní život. Začátek sportování po úraze, to, že jsem dokončil Vasův běh na běžkách, protože to byla pro mě absolutně největší výzva a potom je to samozřejmě můj první titul mistra světa v polovičním Ironmanu. To jsou tři zásadní mezníky mého sportovního života. “ V současnosti Honza Tománek kromě účasti na dalších prestižních závodech bojuje o možnou nominaci na letní paralympijské hry v Tokiu. V budoucnu ho láká také celý Ironman.

„Děti postižení přijímají daleko spontánněji a přirozeněji, než dospělí lidé.“

Honza TománekZdroj: Honza Tománek

Kromě sportu studuje vysokou školu, přednáší na vysokých školách o problematice vrcholového sportu handicapovaných, realizuje se jako lektor motivačních workshopů a trenér. Účastní se přednášek v mateřských, základních a středních školách, podle Honzy je skvělé, když se děti od mala seznamují s tělesným postižením. „Děti to přijímají daleko spontánněji a přirozeněji, než dospělí lidé,“ říká o této své činnosti, která ho také naplňuje, sportovec Honza. A navazuje: „Je překvapující, jak malé děti, i ze školky nebo 1. stupně, dokážou problematiku poranění páteře vnímat komplexně.“

„V tuto chvíli se to u nás v rodině už vůbec neřeší, jestli chodím nebo nechodím.“

Honza TománekZdroj: Honza Tománek

Potvrzuje, že se se svým handicapem už vnitřně srovnal: „V tuto chvíli se to u nás v rodině už vůbec neřeší, jestli chodím nebo nechodím. Nikdo to nebere jako tragédii, v tuhle chvíli funguji úplně normálně. Naopak si myslím, že jsem daleko produktivnější než před úrazem, ale to se těžko posuzuje, s ohledem na věk.“ Když se ohlíží zpět na to, co se mu přihodilo, považuje to za zkoušku a pomyslné dno, ze kterého se jemu a jeho rodině podařilo zdvihnout, jít dál, neřešit to a nevracet se k tomu. Důležité je spoléhat se sám na sebe. „Pokud dokážeme najít sami sebe, můžeme předávat něco pozitivního dál,“ vzkazuje Honza Tománek čtenářům.