Pořad zaměřený na znalosti soutěžících, které se týkají naší vlasti, a to ze všech možných oborů (například kultury, historie, geografie, politiky, vědy či sportu), vysílá Česká televize od roku 2016. Jeho průvodcem je Aleš Háma, kterého zpráva o pokoření tisícovky mile naladila (denně pořad sleduje 500 až 600 diváků, pozn.). „To číslo mě samotného překvapuje. Na začátku vysílání soutěže bych si netroufl pomyslet, že bychom k němu kdy mohli dojít. Je to skvělá zpráva,“ usmívá se oblíbený herec a moderátor.

Hra Kde domov můj? se stala svého druhu unikátem. Vnímáte to, coby ostřílený moderátor, stejně?
Asi to tak bude, takto jsem se nad tím nezamýšlel. Mám ale samozřejmě velkou radost, že mají lidé soutěž rádi a že si našla své stálé místo ve vysílacím schématu České televize. Ze zkušenosti i povídání přátel nebo kolegů vím, že její sledování patří v mnoha rodinách k jakémusi podvečernímu rituálu. Jiní ji mají puštěnou jen jako podkres u psaní úkolů s dětmi, u přípravy večeře či u žehlení, protože co si budeme povídat – vizuálně není úplně napínavá. Není to trhák ve smyslu invence. Ale i bez toho boduje. A je pak radost u toho být.

Český národ je zjevně soutěživý.
Určitě je. Taky je pravda, že když se nám občas při natáčení dostane do otázek nějaká minela neboli nepovedená akce nebo když z vlastní horlivosti lidé plácnou nějakou blbost, je na to strašně velký ohlas. Což je vlastně dobře, protože se tím ukazuje, že jsou diváci vnímaví. Občas mi i píšou, že bych se měl oholit, nebo že bych si naopak měl nechat narůst vousy. Jiní mě opravují po stylistické stránce, čímž mě zároveň vyučují. Jsem za to rád, protože jedině tak si člověk uvědomí, co dělá špatně. Takže děkuju za všechny ohlasy, i za ty negativní.

Jurský svět: Nadvláda
Nadvláda dinosaurů. Jurský svět je zpět, tvůrci představili první ukázku

Diváci si myslí, a mluvil jste o tom i v pořadu Karla Šípa, že odpovědi na všechny otázky znáte, protože jste zcestovalý. Což je pravda.
Ano, je to pravda. Odmalička jezdím po republice a užívám si míst, v nichž se právě nacházím. Mám všude možně spoustu kamarádů, a to nejenom díky soukromým, ale i pracovním cestám. A i během nich občas dojde na soutěžení. Dám příklad – s Terezou Kostkovou a Nelou Boudovou jedeme na divadelní zájezd do Moravskoslezského kraje a holky zahlásí: „Budou nějaké kvízové otázky?“ Tak jo… Ptám se jich, kdo se narodil v Bílovci a co o něm víme. No, nevědí. Načež se vytasím se správnou odpovědí: „Petra Kvitová. Ale chodila do školy do Fulneku. A co je důležité na Fulneku?“ A tak to pokračuje do té doby, než nás to přestane bavit. V soutěži samozřejmě nějaké vědomosti naberu, ale taky mě baví hrát si s nimi. Občas se spletu, nejsem v tomto směru domýšlivý, a když to nevím, přiznám to. Protože nikdo neví všechno. To je základní premisa naší televizní hry.

Všechno souvisí se vším – diváci mají rádi i jiný pořad, v němž v karavanu vyrážíte do různých koutů naší země. Budou následovat i další díly?
Budou, pojede se zbytek republiky. V první sérii cyklu jsme to se štábem vzali od Karlovarského kraje přes jižní hranici až do Zlínského kraje. A v té následující máme namířeno z Moravskoslezského kraje po severní hranici do Ústeckého kraje, následně do Středočeského kraje a skončíme v Praze.

Vypěstoval jste si jako rodák z Karlových Varů vřelejší vztah i k nějaké jiné části naší republiky?
To nemůžu říct, protože ta milá místa, která mám rád, najdu v každém kraji tři nebo klidně i čtyři. Můžu ale prozradit, že zmiňovanou severní Moravu jsem si pro sebe zase znovu objevil. Kromě Beskyd, které jsem znal, jsem tam navštívil mnohá nádherná zákoutí. Vnímám to tak, že když tu kterou část země karavanem projedu, navštívím ji pak třeba i soukromě s manželkou a dětmi a doporučím ji také ostatním. Je ale fakt, že tam, kde se narodíte, kde vyrůstáte a prožijete část života, vám to přilne k srdci nejvíc. A pro mě je to tedy Karlovarský kraj.

Matěj Hádek
Bod obnovy koketuje s nesmrtelností. V ambiciózním sci-fi hraje Hádek i Neužil

Mladší generace začala Česko objevovat až s nástupem koronaviru, vy ale máte bohatou i zahraniční cestovatelskou zkušenost. Co vám dala?
Strašně moc. Zdeněk Svěrák říkal, že je vítací typ, takže proto musí vždycky někam na pár dní odjet, aby se pak o to víc těšil domů. Naprosto s tím souhlasím. Projel jsem Jihoafrickou republiku, Peru, Chile, Spojené státy americké, Aljašku, bylo toho docela dost. Ale doma je doma. Je to úžasný pocit vracet se do prostředí, v němž jste mezi svými.

Prahu a další města České republiky jste projel i díky televiznímu Taxíku, v němž šlo ale o něco jiného. Lidé do něj nastupovali, aniž by věděli, že se v tu ránu stávají soutěžícími. Jak moc vás tento pořad bavil?
Nevím, jestli to není kontraproduktivní vůči soutěži Kde domov můj?, protože vám řeknu, že jsem měl Taxík raději. Unikátní byl v tom, že v něm velmi často docházelo k nepředvídatelným situacím, což je to, co mě na práci moderátora,v tomto případě řidiče, strašně baví. Musíte reagovat a komunikovat s lidmi, na které nejste připraveni, je to živé, akční, často vtipné nebo ztřeštěné. S Taxíkem jsem prožil pět let života. Navíc to byla první velká vědomostní soutěž, kterou jsem dělal. Byla to pro mě úžasná zkušenost.

Hra má tři kola, soutěžící si vybírají otázky z daných témat a s různou obtížností vyjádřenou počtem bodů. Po prvním kole vypadne ten s nejnižším počtem bodů. Ve druhém kole vybírají zbylí soutěžící z otázek, které mohou být na jakékoli téma a jsou odlišeny bodovým ohodnocením. Každý z nich může jednu otázku přehodit svému soupeři. Finalista ve třetím kole správnými odpověďmi vyhrává peněžitou odměnu lišící se vzrůstající náročností otázek. Jejich tvůrci jsou odborníci z mnoha oborů, televizní mluvou jde o „speciální otázkáře“. K ruce mají i speciální kontrolory, kteří dbají na správnost použitých zdrojů, spisovnou češtinu a například i na vyváženost jednotlivých soutěžních témat.