Ladislav Špaček: Excesy poblázněných feministek jsou jen mediální bublina

Co podle vás dnešní mládeži nejvíc chybí? V jakých oblastech bychom měli trochu „přitlačit“?
Obecně mládeži chybí pokora. Není divu, žijí v éře blahobytu, široké nabídky všeho, po čem touží, chtějí se především bavit. Nic proti tomu, doba obchodů s frontami na banány a embéček na půjčku je dávno pryč, tak do toho. Já se snažím dětem a mladým lidem připomínat, že náš komfort musely předchozí generace vytvořit, často vybojovat.

Na co ve vašich knihách pro malé a mladé apelujete nejvíc vy?
Chci, aby byly připraveny na život, aby se uměly chovat slušně, zdvořile, ohleduplně a taktně. Aby uměly správně a čistě stolovat, věděly, že do divadla se oblékáme jinak než na hřiště, že k dospělým se chováme jinak než ke svým vrstevníkům, že žena,v jejich případě maminka, si zaslouží největšího respektu a pomoci.

Vstoupí kvůli ní Jiří Langmajer do Sokola? Adéla Gondíková chce cvičit na sletu

Od kdy je ideální vštěpovat dětem základy etikety?
Děti by se měly seznamovat s etiketou na úrovni svého věku. Už ve třech letech by měly vědět, jak se chováme na ulici, jak si půjčujeme hračky, jak se chováme ke kamarádům. Ve čtyřech letech by už měly umět používat ubrousek u stolu, čistě stolovat a tak to pokračuje až do zralého věku, protože nikdy se nepřestaneme učit.

S čím u nich začít, co nejdůležitějšího je naučit?
Aby si nic nevymáhaly násilím nebo křikem. Aby respektovaly určitý řád a autoritu rodičů, učitelek v mateřské škole, doktora a sestřičky při návštěvě lékaře. Rodiče často dávají dětem takovou volnost, že ty pak nemají jasno, co se může, a co ne. Právě etiketa nám dává pravidla a pevné mantinely. Děti potřebují řád, ten jim dává jistotu, vědí, že se najedí, vykoupou a pak jdou do postýlky, lépe pak usínají, protože je to pro ně samozřejmý rituál.

Je zapotřebí vštípit dětem znalosti v oblasti etikety do nějakého věku? A naopak od kdy už je těžké někoho novým kouskům naučit?
Ano, děti by měly ovládat pravidla přiměřená jejich věku. Umět pozdravit, vědět, které oblečení je vhodné na hřiště a které do divadla, u stolu se chovat slušně, to jsou samozřejmosti už kolem deseti let. Odnaučovat se zlozvykům je mnohem těžší než si osvojit správné návyky. Někdy se mne rodiče ptají: „A jak máme dětem tu etiketu vysvětlovat?“ Odpovídám jim: „Nic jim nevysvětlujte, to děti nemají rády, ale dělejte to tak, a správně. Nejsilnějším výchovným nástrojem je nápodoba, nezapomínejte na to.“

Není dnes už trapas, když chlapec dívce přidrží dveře a pomůže jí do kabátu?
Každá normální žena je potěšena prvky galantnosti a přízně. Proč by měli chlapci zhrubnout a chovat se jako burani? Co by jim to přineslo? Funguje to od rytířských dob, celá staletí, proč by právě naše doba měla zapomenout na slušné mravy? Na mých přednáškách se mnou všichni souhlasí, ty excesy poblázněných feministek jsou jen mediální bublina.

Manželé Šlégrovi: Na to, co kolem nás bylo, jsme náš vztah zvládli s lehkostí

Je mezi mladými o etiketu zájem?
Samozřejmě, vidím to na svých přednáškách, kde je velká část mladých lidí, sleduji to na zájmu o knihy o etiketě pro děti a pro teenagery, na ohlasech na sociálních sítích. Před dvaceti lety nikdo nevěděl, co je to etiketa. Nebyly knihy, televizní pořady, osvětové přednášky. Dnes to slovo znají i malé děti.

První knížku z dnes už série Dědečku, vyprávěj jste napsal pro svou vnučku. Jak je to už dlouho a co vás k tomu přimělo?
Právě potřeba začít u dětí, tam se vytvářejí prvotní návyky, které přetrvávají celý život. Dáme-li dětem dobré základy, budou mít v životě velký náskok. Budou oblíbené a úspěšné, protože se slušným chováním nejdál dojdeš.

Jakou přidanou hodnotu mohou dát prarodiče svým vnoučatům?
Rodiče vychovávají, prarodiče rozmazlují. Mají na vnoučata více času než rodiče, mohou se jim věnovat trpělivě a neohlížet se na čas, nikam nespěchají. Všichni si vzpomínáme, že babičky a dědečkové byli laskavější než mnohdy uspěchaní rodiče.

Co nejdůležitějšího dětem předat, abychom měli čisté svědomí, že víc jsme udělat nemohli?
Takový pocit nebudeme mít nikdy, vždycky toho můžeme udělat víc. Moje knížky pro děti ze série Dědečku, vyprávěj nabízejí rodičům velkou zásobu poznatků a návyků, které by si děti měly osvojit, jsou pro rodiče velkou pomůckou.

David Prachař: Víc než z divadla jsem unavený z blbých lidí

Vracíte se díky psaní těchto knížek i vy do dětství?
Podvědomě ano, ale je to jen chiméra. Dnešní děti jsou jiné, než jsme byli my nebo jejich rodiče. Jsou vzdělanější, informovanější. Díky televizi, internetu i moderním hračkám a zcela jistě díky mobilům, tabletům a počítačům toho děti umějí a vědí mnohem víc, musím s tím počítat.

Nejnovější kniha se jmenuje Dědečku, vyprávěj o Praze. Proč zrovna Praha? Je to tím, že právě hlavní město je opředeno řadou legend, kdy uši nastraží děti i dospělí?
Ano, Praha je nevyčerpatelná studnice příběhů, pověstí, legend, historických pamětihodností, je to více než tisícileté kulturní centrum země. Zde všechny historické události začínaly, proto si zaslouží zvláštní pozornost. Snažím se dětem představit české dějiny právě na příkladu pražských domů, ulic, náměstí, mostů a paláců.