Dá práci najít zlatou žílu vtipu, říkají faráři z Pastoral Brothers

Jak jste si jako malí kluci představovali Ježíška?
Karel: Jako miminko. Jen jsem nechápal, jak a kde má naložený dárky a jak je rozváží.
Jakub: Já měl naopak představu fousatýho dědy, asi jsem si spojil Santu a Dědu Mráze. Znal jsem i Ježíše na kříži, ale toho jsem si s Ježíškem vůbec nespojoval, to byly jiné bytosti. A jak jste si ho představovala vy?

Já? Jako ježka.
Karel: Ježka! (směje se) A jak nosil dárky?

Na bodlinkách, přece, to dá rozum! Loňský rok byl těžký pro všechny, pro některé spíš nepříjemný, pro jiné opravdu až tragický. Vám ale vydržel humor…
Karel: Pastoral Brothers mě trošku drží při životě. Naše videa a memy jsou svobodný prostor, kde je sranda, kde můžu jako farář blbnout. Nemůžu se vídat s lidma, nemůžu spoustu věcí, který dělám rád, ale u tvorby našich videí se nic nezměnilo. Točíme, stříháme, publikujeme. V tom není rozdíl.

Farářská práce stojí a padá na komunikaci s lidmi. Všechno jste přesunuli on-line?
Jakub: Jo. A navíc mi přijde, že v koronakrizi mám ještě víc práce, jak si nás pořád někdo někam zve na on-line akce, přenosy, debaty. K tomu běžná farářská činnost. Jenže on-line musíme myšlenku, kterou chceme předat konkrétním lidem v danou hodinu, dávat do nějaké on-line přenosné formy a připravit si to předem. A já mám pocit, že s tím je víc práce, než když se s lidma potkáváme v kostele.

Karel: Mně odpadlo hodně cestování, protože jsem pořád jezdil někde po Praze, týdně jsem byl i hodiny na cestách. Takže ten čas jsem ušetřil, všechno dělám z domova nebo tady z Libně, kde máme s Jakubem zázemí. Je to v určitém smyslu klidnější, ale vůbec se teda nenudím.

Jakub: Ale stejně jako pro Karla jsou pro mě Pastoral Brothers nějaká úleva, svoboda, prostor, kde si můžeme dělat srandu bez ohledu na okolnosti. Dneska jsme se tedy zrovna trošku zasekli, našli jsme si biblický text, který jsme chtěli rozebrat ve videu, ale shodli jsme se, že to teda ale vůbec není vtipný… Takže bude následovat cucání vtipů z paty.

Karel: Tvůrčí proces je těžké dolování… Dá práci najít zlatou žílu vtipu. (směje se)

Jak si vybíráte příběhy?
Karel: Udělali jsme si takový základní playlist biblických příběhů, který jsou dneska divný.

Jakub: Ony byly divný už tenkrát.

Karel: Jak kdy. Dneska jdou třeba proti srsti, ale v určité době nebo v určité situaci nějak rezonovat mohly. My se snažíme jejich poselství najít jinde, než se zdá být na první pohled. Jak to, že Bůh přikazuje vybít nějaký národ? Jak to, že prorok zvěstoval, aby přišly medvědice a zabily 42 dětí? Co v tom je? Co si z toho máme vzít? Co takový příběh znamená? Takových příběhů je víc a my se s nimi snažíme poprat.

Jakub: U opilého Noema je ten bizár daný nebo u přerušované soulože Ónana taky…

Ve svém videu jste Ónana, podle kterého se pojmenovává masturbace, rehabilitovali, jelikož nepraktikoval „samohanu“, ale přerušovanou soulož, a navíc na tom celém Bohu vadilo něco úplně jiného. Musím říct, že mě vaše videa baví, i když jsou mi otázky víry spíš vzdálené, rozšiřuju si vzdělání a líbí se mi váš liberální a vlídný přístup, ať už ke gayům a lesbám, nebo jak jste naložili s tak citlivým tématem, jako jsou potraty, bez odsudků a zaujímání jednoznačných pozic. Zajímalo by mě, jestli se vám mladí křesťané, kteří ve svých komunitách třeba předpokládají spíš nepřijetí, svěřují.
Karel: Úplně napřímo asi ne, i když si mě na Facebooku do přátel přidalo hodně zjevně menšinově orientovaných holek a kluků. A ve škole, učím křesťanství a etiku na pražské Evangelické akademii, se mi zdá, že děcka vycítila moji vstřícnost, mají ke mně důvěru. Ne že by se svěřovala s nějakými problémy s coming-outem, ale ptají se, co si o tom myslím a tak. Mnohem víc se ozývají ti, kteří mají jasný názor, že tohle je proti Bohu.

Jakub: Je to tak. Spíš, než by nám mladí homosexuální křesťané psali, že mají problém se vyoutovat, píšou lidi, kteří mají s naším výkladem problém, mají potřebu proti tomu bojovat nebo nám to „vysvětlit“, vymezit se, sdělí nám, že jsme „proti Bibli“. Ale homosexualita v naší církvi obecně vzato není zas tak obrovský problém, někdy před jedenácti lety vydali představitelé naší církve prohlášení o vstřícnosti vůči LGBT minoritě. Ale jsou samozřejmě sbory, oblasti i jednotlivci, kde problém přijetí je.

Karel: Kladný a vstřícný postoj k minoritám jsme dávali najevo už před Pastoral Brothers, já mám od roku 2017 bohoslužby před Prague Pride v kostele u Martina ve zdi. A během prvního roku se mi osobně vyoutovalo hned několik lidí.

Jakub: Co se týče videa o potratech, psalo nám několik žen, že nám děkují, že jsme odkázali na nějakou pomoc…

Karel: A že jsme to probrali citlivě, že jsme neříkali, co je a není správně a za jakých okolností kdo půjde do pekla.

Jakub: Mnohé ženy nám děkovaly, že jsme nemluvili hrubě, necitlivě a jednoznačně.

Karel: Ozvaly se i ženy, které tím prošly. A psal mi známej, že se vrátil z demonstrací proti úplnému zákazu potratů v Polsku, že si pustil naše video a měl pocit, že je v jiné galaxii.

Jakub: A to slavné video o Ónanovi vzniklo mimo jiné proto, že nám mladí nejistí muži psali a ujišťovali se, že není hřích masturbovat…

Opravdu se do mladých křesťanů pořád ještě cpe, že to hřích je?
Karel: Někde ano. Na některých křesťanských táborech se jim říká, že hřeší už jen tím, že na někoho myslí. A když je vám čtrnáct nebo patnáct, tak je jasný, že na nic jinýho pořádně nemyslíte. Ale řešení není v lidech probouzet pocit viny, ale spíš tomu nastavit nějakou míru. Je to úplně přirozený vývoj.

Karel: No, a v tom na vás nastoupí ta tvrdá sexuální výchova: „Nesmíš! Sexualita je pitbull, kterého musíš spoutat. Masturbace je sebeláska, hřích!“ A pak objeví video, kde říkáme: „V klidu, je to v pohodě, jen si prosím vás, občas dejte ruce do kapes, abyste to nedělali pořád.“ Snažíme se děckám vyjádřit pochopení. Zároveň se snažíme promítat do našeho křesťanského života současné pedagogické a psychologické přístupy.

Opak může být zraňující a může mít negativní vliv na celý budoucí partnerský a sexuální život těch lidí.
Jakub: Určitě. Přitom Bůh nikde nic takového nezakazuje. Ani autoři Bible v tom neviděli problém, proč bychom my měli?

Zajímalo by mě, jestli od komunity a od vedení církve cítíte pro své, řekněme, popularizační konání podporu.
Karel: Spíš bych řekl, že nám v ničem nebrání, a to je důležité. Ale podpora v tom smyslu, že se na ně můžeme obrátit, kdybychom něco potřebovali, a oni nám to hned splnili, to ne. Spoustu si toho musíme zařídit sami.
Jakub: Ale i slovní a finanční podpora tam je. Manželka našeho synodního seniora, nejvyššího voleného představitele evangelické církve, nám dala dokonce lajk k Ónanovi.
Karel: Díky Bohu se nám daří mediálně prorážet, děláme rozhovory s novináři, jako jste vy, a to nás zpětně legitimizuje v naší komunitě. Už pro ně nejsme ti dva divní faráři, co dělají ostudu na internetu, ale dva faráři, kteří možná dělají trochu nestandardní věci a jsou schopní se vyjádřit i v delším souvětí do novin!

V rozhovorech s vámi jsem vysledovala, že k víře, k evangelické církvi a k profesi faráře jste se nedostali úplně přímo. Ani jeden z vás není z evangelické rodiny, cestu jste si hledali sami a ta vaše, Karle, vedla přes „divoké náboženské dospívání“, jak tomu říkáte. Pěkně včetně ezoteriky, a dokonce koketování s čínským duchovním hnutím Fa-lun-kung. Proveďte nás tou svou poutí.
Karel: Chodil jsem na Katolické gymnázium v Třebíči, ne proto, že bych byl z rodiny katolíků, ale proto, že moji rodiče usoudili, že to je dobrej gympl. Takže můj pubertální vzdor byl v podstatě vzdor proti církvi. První dva roky tam byly povinné mše, které mě nudily, tak jsem tam rušil a dělal si z toho srandu. Také si vzpomínám, jak mě polapila stará učitelka, ať se jdu modlit růženec, což jsem neuměl. Tak jsem se to tehdy v kleče naučil. Ale vůbec mě to netěšilo. Ale to byla spíš výjimka. Měli jsme i pár let na předmět křesťanství učitelku, která měla ve všem jasno. A představovala nám jen ten konzervativní katolický pohled – nemasturbujte, předmanželský sex zákaz, potrat je vražda. A to ve mně vzbudilo vzdor, jenže mě náboženství zároveň přitahovalo, hodně jsem četl snad všechno z regálu Náboženství v naší okresní knihovně. Hledal jsem cestu. Pak jsem byl na přednášce jedné paní o Fa-lun-kung, zaujalo mě to, miloval jsem čínský čaje. Ale postupně jsem zjistil, že Čína zas není až tak super. A Fa-lun-kung taky nebylo to ono. I když jsem slavil jisté úspěchy. Když se „točí kolo zákona“, což je takový rituál, mají se k člověku přirozeně stahovat zvířata. No, a na mně jednou přistál pavouk.

Jakub: Důkaz! Aura silná!

Karel: Ano, měl jsem to dobře rozjetý… ale nebavilo mě tam chodit jen s tou paní důchodkyní. (směje se)

A dál?
Karel: Ezo období. Kameny, karty, bylinky. Pořád jsem hledal něco duchovního. Až jednou mi svitlo, že hledám všude možně, přitom to mám za rohem. Křesťanství. Objevil jsem i svoji vnitřní modlitbu, kontakt s Bohem, můj vnitřní život se prohluboval. Ale s katolickou církví jsem se na gymnáziu rozloučil. Rozhodl jsem se vystudovat Evangelickou teologickou fakultu a stát se farářem. Spolužáci z gymplu teda říkali, že to je nejlepší joke. Ale už jsem deset let křesťan.

Jakube, vy říkáte že vaše cesta byla přímočařejší. Tuším, že tam na počátku bylo nějaké lajdáctví, ne? Nevypracoval jste poctivě domácí úkol?
Jakub: Přesně tak. Měli jsme udělat referát na nějaký biblický text, vybodl jsem se na to, opsal jsem to. Češtinářka na to přišla a dostal jsem pětku. A tak jsem se nějak hryznul, že to přečtu celý.

Jako celou Bibli?
Jakub: Jo.

Karel: Já ani nechápu, jak jsi to mohl přečíst v té době. A celý!

Jakub: Mě to bavilo. Vážně.

A rozuměl jste tomu?
Jakub: Bral jsem to jako příběh jedné knihy. Bylo mi úplně jedno, že v Bibli je naopak víc knih, že na sebe nenavazují a že tam je hromada termínů, kterým nerozumím. Vnímal jsem to jako příběh a stával jsem se jeho součástí. Vtáhlo mě to. Úplně. A dávalo mi to smysl. Život mi najednou začal dávat jinej smysl, než jak mi to bylo předáváno od rodičů: musíš studovat školu a pak pracovat, abys měl jako člověk hodnotu, pak se oženit, mít děti, případně se rozvést a znovu oženit a tak. Najednou jsem pochopil, že dává smysl být člověkem sám o sobě, že mám hodnotu a cenu, před Bohem, ale i ve světě. Asi to spočívalo v přijetí. V pocitu přijetí.

Karel: To jsem cítil podobně, v církvi jsem našel konečně přijetí.

Jakub: Pak jsem přišel za farářem, že jsem si přečetl Bibli a chci být pokřtěný. Byl z toho vyplesklej, to se mu v životě nestalo. Pak katecheze, první bohoslužby… přišel jsem do komunity a přijetí se opakovalo. Ahoj, kdo ty seš? Pojď mezi nás.

Karel: Přesně tak, v katolickém prostředí jsem pořád narážel na nějaké bariéry, co se musí a co se nesmí, tady mě nikdo neomezoval, naopak mi vlastně jen umožnili rozvíjet a prohlubovat můj duchovní život. A to chci jako farář dělat i já. Otvírat lidem cestu, ne jim klást překážky a říkat, že něco nejde. Kreativita. Tvořivost. Jen díky nim může člověk nějak růst, ne?

Občas zmiňujete vaše přítelkyně. Jsou z církevních kruhů?
Jakub: Ne. Moje partnerka není křesťanka. A s ní už taky spoustu let prožívám takové ty nekřesťanské, pěkné české Vánoce se spoustou zvyků a rituálů, o kterých nevíme, proč je děláme a proč je slavíme. Ale jsou hezký, jsou rodinný a ten důvod k radosti je, že jsme se sešli a jsme spolu rádi. U stolu jsem ale jediný křesťan. Ale patří to k mému životu stejně jako křesťanské Vánoce, které prožívám ve sboru, v našem církevním společenství. A tam zase chodí moje partnerka se mnou. Každý máme trochu jiný pohled a duchovní potřeby, ale nijak se to nevylučuje, spíš nás to obohacuje.

Karel: Moje přítelkyně o sobě říká, že je spíš hledající, i když si v těch křesťanských kruzích našla svoje kamarády. Kouká na naše videa, podporuje mě v tom, co dělám. Její duchovní život je jiný než můj, ale je to její duchovní život. Hodnotově jsme na tom podobně, to by asi jinak nešlo, ale ta třešnička tam chybí, bylo by krásný, kdyby z ní křesťanka byla, ale nutit ji nemůžu a nebudu. Před žádné ultimátum „Vezmeme se a ty budeš křesťanka, nebo se rozejdeme“ ji stavět nebudu. To bych byl za idiota. Třeba k tomu dojdem, třeba ne.

Jakub: Moje žena je báječná v tom, že dokáže mou víru nějakým způsobem tolerovat a poslouchat moje neustálé teologické kecy, je báječná v otevřenosti, jde se mnou do kostela, nějak se začlenila i do života sboru, ve kterém působím, našla si přátele. A je mi oporou, dokáže mi i nastavit zrcadlo z té druhé strany, stáhne mě na zem, abych si utřídil myšlenky a nebyl nabubřelej idiot. Máme se rádi, respektujem se. Na začátku jsem měl potřebu nést zodpovědnost za její víru, ale to mě přešlo. A je to obrovské osvobození. Ona sama je zodpovědná za svůj duchovní život.

Karel: A na druhou stranu, když jsou lidé jedné víry a jedné církve, ještě to neznamená, že spolu budou šťastní. Jo, můžou si v něčem navíc rozumět, ale ten základ stejně leží jinde.

LENKA VRTIŠKOVÁ NEJEZCHLEBOVÁ, DENÍK N