"Utajenému milionáři" Igoru Barešovi se daří vyhýbat pitomostem

Uvnitř jsme stále mladí, říkají hvězdní manželé Hrzánová a Holub

Jak jste se s humorem Petra Kolečka sžil?
Nebylo to vůbec obtížné. Co se humoru týče, nemusel jsem se moc namáhat, abych pochopil, kam jím autor cílí. Snažíme se mluvit trochu „po moravsky“, což mi není vzdálené, protože pocházím z Moravy, stejně jako moje herecká kolegyně Eva Leinweberová, se kterou jsme na place našli ihned společnou řeč. Na natáčení jsme spolu jezdili autem, takže jsme měli dost času se poznat. Věřím, že se zase brzy uvidíme. Dekoraci prý nechali stát, takže se snad uvažuje o pokračování. I když – kdo ví?! Dnes není do začátku natáčení jistého nic.

V létě reprízovali seriál Horákovi. Čím si vysvětlujete, že se stal populárním až několik let po prvním uvedení?
Tehdy byla v televizi premiéra, tuším, večer v hlavním vysílacím čase. Už tenkrát jsem upozorňoval na to, že cílová skupina diváků je jiná, než tvůrci zamýšleli. Podle mě byla mnohem nižší, tak pod dvacet let. Popravdě musím říci, že humor, který byl ve scénářích ukryt, byl pro mě těžko odhalitelný. Zpočátku jsem proto příběhy bral jako realistické.

Kdy se to zlomilo?
Až v momentu, kdy jsem se ve scénáři dočetl, že v jednom dílu hlava rodiny Horák potkává na záchodě prezidenta republiky, což byl v té době Václav Klaus. Opravdu našli herce, který mu byl podobný. Pro mě šlo ale o významné vodítko směřující k tomu, že je potřeba postavu hrát v určité mírné stylizaci. Jaksi „o cihlu výš“. Od té chvíle mě to začalo bavit. Seriál jsme točili zhruba devět měsíců, valnou většinu především v ateliéru. Navázal jsem tam tehdy poměrně pevné přátelství s Honzou Hrabětou, navíc kolega Ctirad Götz byl můj kamarád od mých patnácti let. Hráli jsme spolu amatérské divadlo a dělali jsme přijímačky na JAMU. Ctirada bohužel nevzali, a tak se naše cesty na chvilku rozdělily, abychom se pak úplně náhodou zase sešli právě u seriálu Horákovi.

Pavel Zedníček zažil na jevišti peprné chvilky. Až mě políval pot, přiznává

Stihl jste natočit nebo nazkoušet nějakou novou roli v době, kdy byla divadla uzavřená?
V podstatě jsem naštěstí žádný větší pracovní výpadek nezaznamenal, tedy kromě toho, že se večer nehrálo v divadlech. Ale díky tomu, že jsem totiž poměrně líný člověk, mi zase až tolik nevadilo být večer doma. V Divadle na Vinohradech jsem nazkoušel muzikál Balada pro banditu a Obchodníka s deštěm, což je moje srdcovka. Titulní postavu Starbucka jsem hrál deset let v Divadle Na Prádle. Teď ji po mně „převzal“ Marek Lambora, já hraju rančera Curryho. Pak jsem v Divadle Viola nazkoušel pod režijním vedením Radovana Lipuse hru Skorpios na obzoru, která měla mít premiéru 15. dubna, na moje pětapadesáté narozeniny. Jde o fiktivní dialog mezi Winstonem Churchillem a Gretou Garbo, kterou hraje Klára Cibulková. Churchilla v této inscenaci potkáváme v okamžiku, kdy je po mozkové příhodě upoután na invalidní křeslo, což pro herce není úplně jednoduchý úkol. Musel jsem se roli hodně věnovat a naučit se pořádně text, protože žádné vnější prostředky není možné u této postavy kvůli jejímu handicapu použít. Premiéra je nyní naplánována na konec září. Tak snad nám ji covid už dovolí odehrát. A kromě toho všeho jsem ještě natočil film Promlčeno a věnoval se načítání audioknih.

Jakou poslední audioknihu jste namluvil?
Nejvíc mě baví, když si danou knihu můžu i sám vybrat. Jednou jsem tak seděl doma, prohlížel si naši knihovnu a viděl v ní kompletní dílo Vladimíra Körnera. Říkal jsem si, že by nebylo špatné ho převést do audiopodoby. Natočil jsem už jeho Lékaře umírajícího času, Adelheid a teď i Zánik samoty Berhof, což byl film, který mě zamlada formoval. „Samota“ mi představila Körnera v době, kdy by mě ani ve snu nenapadlo, že se s ním jednou osobně potkám při práci na filmech Krev zmizelého nebo Post Bellum. V šumperském divadle jsem dokonce hostoval v inscenaci Zánik samoty Berhof. Nyní ji, myslím, připravují v olomouckém divadle, jenže tam se mi nepodařilo infiltrovat. (usmívá se) Když před necelými třemi měsíci vyšla audiokniha Zánik samoty Berhof, volal mi sám Vladimír Körner, aby mi řekl, že se mu v mém podání hodně líbí. Moc mě tím potěšil.

Na obrazovkách se často objevujete v seriálech, máte některý, na který si často vzpomínáte?
Víte, mám docela štěstí, že mi nikdo moc nenabízí pitomosti. Jako divák třeba nesleduji nekonečné seriály. Někdy se mi sice stane, že je zahlídnu, a trošku nad nimi kroutím hlavou. Není to nic pro mě. Krátce jsem hrál jen v Cestách domů, ale moc dlouho jsem se v nich neohřál. Dodnes mám ale rád Pojišťovnu štěstí. Bez přehánění mi změnila život. Tu bych určitě k nekonečným seriálům nepřiřadil už kvůli tomu, že vznikala v reálných prostředích a byla původně koncipována jako třináctidílná. Jinak si ze seriálů hodně vzpomínám například na natáčení Znamení koně, kvůli kterému jsem několik měsíců jezdil z Prahy na Moravu.

Herec Tomáš Jirman prožil natáčení plné kanadských žertíků

Závěrem mám zvědavou otázku, zda je s vámi Denisa Barešová, s níž hrajete ve zmiňovaném filmu Promlčeno, v nějakém příbuzenském vztahu?
Ne, ne. Nicméně moje jedenáctiletá dcera Antonie se vydala hereckým směrem. Chodí do Dismanova rozhlasového dětského souboru a spolu s manželkou (herečkou Antonií Talackovou, pozn. red.) hostuje ve Východočeském divadle Pardubice v inscenaci Žítkovské bohyně. Také se už objevila ve studentském filmu.

A váš syn Lojzík má také herecké sklony?
Toho momentálně zajímají jiné věci. Prý bude učitelem výtvarky. Nevím, jak k tomu přišel. Ale jako náhradní zaměstnání má vybraného sládka ve Velkopopovickém Kozlovi. Tak uvidíme. Ten druhý výběr by se mi zamlouval víc. (směje se)