Jak zvládáte život v nouzovém stavu?
V jednu chvíli jsem se rozhodl, že si nebudu veřejně stěžovat. Myslím si, že lidi mají jiné starosti než si číst o těch hereckých. A taky je fakt, že na tom nejsem tak zle: divadlo teď nehraje, ale loni jsem se věnoval komerčnějším projektům, jako je seriál Slunečná a moderování Hlasu (TV soutěž Tvoje tvář má známý hlas – pozn. aut.). Když je práce, život není tak hrozný, přemítal o životě v nouzovém stavu představitel oblíbených mladých českých herců Vladimír Polívka.

V Dejvickém divadle pokračujeme dál, takže s kolegy se vidím, jen publikum mi chybí. Kus, který zkoušíme s Petrem Zuskou, bude mít premiéru jen pro lidi z divadla. Jeho prostor ale stejně člověka nabíjí. Dejvické divadlo má svou jedinečnost. Dá se možná přirovnat ke srubu, o kterém vám nadšenec, co ho postavil a bydlí v něm, řekne, že dřevo, z něhož je, prostě žije. Dejvice taky takhle žijou – z energie, která je ve zdech divadla koncentrovaná už nějakých 25 let,“ míní populární syn ještě populárnějšího otce.

Petra Špalková
Herečka Petra Špalková: Návrat do starých kolejí bude těžký. Protože tam nebudou

S prací se koronakrize určitě snáší líp než bez ní.
Samozřejmě, krize tu je. A například všechny výhody města teď ztrácejí smysl. Ovšem s přítelkyní Martinkou jsme to zatím vždycky nějak zvládli. Spíš mám pocit, že jakási letargie nebo apatie zmáhá člověka pozvolna, jako alkoholismus. Že si úpadku ani nevšimne, nechce si ho připustit. Kdo dělá na vesnici na stavbě, není zvyklý chodit čtyřikrát týdně mezi lidi, tak ta omezení asi zvládá spíš. Ale já je pociťuju, doléhají na mě plíživě, ten pocit útočí ze zálohy. Najednou moc chcete vypadnou ven, jít s někým na koncert, ale nikam nemůžete, tak se svalíte zpátky na gauč.

Další zajímavé rozhovory najdete ve čtvrtečních magazínech Deníku – Hobby, Ženy, Zdraví a Bydlení a také v sobotním magazínu Víkend.

Člověk potřebuje mít možnost. Třeba i proto, aby ji nevyužil nebo s díky odmítl, ale když mu úplně chybí možnost volby, je v úzkých.
Možná je šance, že si teď nastupující generace uvědomí, jak cenné je ty možnosti mít. Já doteď bral všechno docela jako samozřejmost, nikdy jsem nezažil totáč, v pubertě i kolem dospívání jsem mohl všechno. Patnáctiletý děti, třeba moje sourozence, dnes lituju víc než své vrstevníky. Pro ně je tahle situace mnohem horší. Ve věku, kdy každý půlrok života znamená zásadní změnu…! Za mě byly holky taky v depresi, všichni ti „emaři“… Jenže měli depku z toho, že musejí ráno brzo vstávat. Dnes ji mají proto, že nemusejí. Se sourozenci mám bezva vztah, žijí v Olšanech, kde máme domy táta i já.

Ale bydlíte v centru Prahy. Jak se vám žije na Petrském náměstí?
V normálním čase skvěle. I když k tomu patří, že zpod oken slyšíte všechno – partičky puberťáků i vágusů, ale takové je zkrátka město. Já si na tyhle jevy nikdy nestěžoval, jsem zvyklý na městský život. U dědy v Marseille jsme bydleli úplně v centru, v Brně jsem byl v centru, teď v Praze. Ve Francii jsem ale pobýval jako malý kluk a Marseille se už od té doby nepochybně změnila. I tam se život zrychlil, zintenzivnil, malý peugeoty dvěstěšestky všude poletují jako zběsilý…

Studoval jste i v Kanadě, že?
Primárně jsem tam jel na jazykovou školu, ale začal jsem chodit i na pantomimu, kterou jsem brzy navštěvoval víc než jazykovku. To mě nasměrovalo, abych pak zkusil vysokou školu divadelní i u nás – alternativní divadlo. Kdyby mi někdo ve čtrnácti řekl, že mám dělat pantomimu, protočily by se mi panenky, jenže studium v Kanadě mě probralo, setkával jsem se tam s lidmi z celého světa. Později jsem se pantomimě už nevěnoval, ale nakopla mě, abych na hereckou školu šel.

Herec Štěpán Kozub
Herec Štěpán Kozub: Pro zábavu divadlo nedělám, nebaví mě hrát

Někde jste říkal, že nejste nešikovný.
Měl jsem tehdy na mysli spíš sport, ale i kdybych se věnoval jiné profesi než herectví, asi bych to taky nějak zvládl. Ale bez hraní, bez divadla bych byl zkrátka nešťastný.

Kdybyste měl bez velkého rozmýšlení říct, co jiného byste chtěl ještě dělat, co by to bylo?
Někdo už se mě na to ptal, myslím, že jsem pokaždé řekl něco jinýho… Ale umím si představit, že bych řídil limuzínu. I když těžko říct, možná by mě to bavilo týden. Variant je víc.

Řídíte rád?
Řídím hrozně rád. Tady v Praze mám Porsche Panameru. Kupoval jsem ji už ojetou, byla možná levnější než šest oktávek z deseti, co tu potkávám. Pro mě jízda autem není jen přesunem z bodu A do B, případně zpátky. Čistím si řízením hlavu, mám rád zvuk motoru. Cestu na Moravu si vychutnávám, někde jedu rychle, ale nijak nedivočím a neriskuju, prostě si užívám. Jízda je jedno z mých opravdových hobby, jezdím pro radost.

Vaše cesty vedou do Olšan, do vašeho domu?
Ano. Většinou, když je potřeba na baráku něco udělat. To pak kontaktuju třeba někoho z vesnice, ale vždycky profíka. Já sám bych se do řemeslných věcí nepouštěl. Buď bych to nesvedl, nebo bych přinejmenším nemohl výsledku věřit. U nás doma se tyhle věci vždycky řešily tak, že se někomu zavolalo. Nikdy jsem nebyl vedený k cestě „udělej si sám“, naši takoví nebyli, sami na podobné věci neměli čas a nebyli tím způsobem nastavení. Ale člověk si třeba celý život myslí, že není technický typ, pak si jednou udělá čas a nestačí se divit, co dokáže. Já zatím svůj volný čas využívám jinak.

Ale nějakou vizi s moravským domem máte, ne?
Jasně, vizi mám, za pomoci přátel z vesnice dávám dům pozvolna dohromady. Tu přijde zedník, jindy svářeč, zahradnice… Vlastně si takhle navzájem vypomáháme. Víte, kdo byl pro mě příkladem pravého renesančního člověka, který se pustí do práce z různých oblastí? Takový byl děd z matčiny strany. Byl uměleckým kovářem a v centru Marseille si sám postavil třípatrový dům i s výtahem. Myslím, že ten dům ve městě stojí dodnes. A on třeba schválně nechal otisky rukou na stěnách: tam, kde přitlačil, otisk ruky zůstal. Fantastický.

Ondřej Studénka
Ondřej Studénka: Když mě děti po celodenním natáčení vítají, je to pro mě nejvíc

To je skoro konceptuální umění.
Ano, jednoduše tak vyjádřil, že to udělal sám, na domě nechal svůj umělecký rukopis. Rád pracoval s hrubou kůží, kterou přibíjel vykovanými silnými černými sponami. Na všech těch věcech byl jeho rukopis, nikdo nemohl zpochybnit, že dům a věci v něm dělal on sám. Vzpomínám, že taky rád vařil a pracoval hlavně s masem. Vždycky koupil na trhu velkou kýtu, přinesl ji domů, zabalenou do papíru, a pak z ní krájel obrovské steaky takovými velkými nůžkami, které si pochopitelně sám ukoval. Doma pak maso pekl na otevřeném ohni… Byl řemeslně hrubej chlap a zároveň měl v duši kus umělce.

Prkno, které už
neznamená svět

Vladimír Polívka se od své puberty až do nějakých devatenácti let závodně věnoval snowboardingu. Jezdil slopestyle, což jsou skoky, zábradlí, u-rampa a podobně. Dosáhl dokonce na titul mistra republiky a v týmu trénoval i s tehdy velice mladou Ester Ledeckou. Na konci své „prknařské“ kariéry se ve Špindlerově Mlýně také šeredně rozbil. „Věnoval jsem tomu hodně času, kostí, obratlů i vazů,“ vzpomíná Vladimír. Později změnil vrcholové prkno za rekreační a raději vyskočil na prkna jeviště.

Jaká je historie vašeho domu v Olšanech?
Nastěhovali se do něj rodiče a společně dostavěli velkou část. A když se rozváděli, ani jeden z nich ho nechtěl pustit. Nakonec se dohodli, že dům napíšou na mě. Je dar a zároveň prokletí, protože na mně teď leží, že ho buď musím prodat, což by byla prohra, nebo udržovat. Taky jsem chtěl tátovi ukázat, že na to mám. Navíc stojí v téže vesnici, kde má on svůj dům a kde je i jeho bývalá farma. Taky se rádi vzájemně chlubíme, co jsme kde dodělali. Už se taky s mámou nehádají, takže se tam můžeme v klidu sejít. Když ho ale na mě přepsali, bylo jasné, že chce rekonstrukci.

Jak je starý?
Postavili ho někdy v sedmdesátých letech. Je dvoupatrový. Když jsem se rozhodl udělat kanalizační a plynovou přípojku, vedoucím stavby byl pan Frety – bohém a pařič z Manéže (Manéž Bolka Polívky – pozn. aut.), tátův kamarád a bezva chlap. Ale klasika – od díla nebyly papíry, na práci přišel kamarád kamaráda… Později jsem třeba zjistil, že v domě byl hotelový jistič, kterým protékalo tolik proudu, že by to položilo i Elona Muska. Prostě ho stavěli svobodní zednáři.

Spíš svobodní než zednáři, co?
No právě. Ale barák má ducha, zahrada je svět ve světě, zarostlá, s vysokými křovisky, že nikdo nevidí k vám, ani vy ven. Jezdím tam moc rád, snažím se aspoň dvakrát do měsíce, záleží na natáčení a množství práce.

Marek Němec.
Už vím, že na jevišti nejde o život, říká oblíbený herec Marek Němec

Máte ještě nějakou zálibu?
Před časem jsem propadl boxu. Už jsem boxoval i v seriálu, ale znalý člověk pozná, že to tehdy bylo spíš takové šolichání. Teď se mu opravdu věnuju, mám venkovní tréninky, uvolním se a nabiju energií. Taky hraju na kontrabas, na vysoké škole jsme měli dokonce kapelu. A těch knih, kolik jsem chtěl v téhle době přečíst… Jenže, jak jsem říkal předtím, trochu mě zmohla paralyzující pauza, do níž jsem pozvolna upadl. I díky tomu jsem zjistil, že mi vyhovuje pracovat spíš pod tlakem.

Ještě jsem se dozvěděl, že se věnujete sochařině, plastikám.
Jednu dobu jsem je dělal hodně. Hlavy. Teď je mám jen v hlavě. Kdybych vytáhl hlínu tady v Praze, udělal bych v bytě hroznej bordel. Na to musí být ateliér, a ten je právě na baráčku. Soused na Moravě je mimochodem taky umělec, on zase do kamene řeže.

Vladimír Polívka

Český divadelní, televizní a filmový herec a moderátor se narodil 5. července 1989 v Ženevě jako syn herečky Chantal Poullain a herce a mima Boleslava Polívky. Po maturitě a půlročním studiu pantomimy v Kanadě vystudoval herectví na katedře alternativního a loutkového herectví DAMU. V televizi se na počátku kariéry objevil např. v epizodní roli seriálu Kriminálka Anděl, v televizním thrilleru Occamova břitva (2012) či v komedii Parádně pokecal (2014).

Jeho první velkou filmovou rolí se stal v roce 2014 Adam Šrámek v dramatu Místa. Od listopadu 2015 hostoval v Shakespearově Zimní pohádce Dejvického divadla. Od února 2016 hrál jako host rytíře des Grieux v inscenaci Manon Lescaut v Národním divadle (v alternaci s Patrikem Děrgelem). Od září 2018 je členem souboru Dejvického divadla. Loni moderoval na Nově sedmou řadu show Tvoje tvář má známý hlas. Vladimír Polívka účinkuje rovněž v seriálu Slunečná a diváci ho znají i z oblíbeného seriálu Polda.