Divili byste se, kolik slov k nám přišlo z latiny. Tak například chcete někoho decimovat – to jest hubit, ničit, vybíjet. Víte, co v tu chvíli vlastně děláte?Logo k seriálu Slovíčkaření.Zdroj: Deník/Jan Lakomý Kopírujete dávnou praxi římské armády, v níž se při obzvlášť závažném prohřešku, třeba po útěku z boje, popravoval pro výstrahu každý desátý vylosovaný příslušník decimovaného oddílu. „Decem“ znamená „deset“. Vojáci, kteří přežili, byli pokořeni tím, že museli nocovat mimo ležení a místo obvyklého materiálu k vaření – pšenice – fasovali ječmen.

Z jeskyně do špeluňky

Z latinského jazyka (lingua latina) pocházejí i dobře známá slova krematorium, lustrace, laureát, deprese, republika, prezident, poezie či testament. Ale také gratis, koleda nebo špeluňka, což je označení pro zaplivanou putyku, odvozené od starořímského výrazu pro jeskyni („spelunca“). Kam se podíváme, tam latina dennodenně přichází k užitku. A nejen v Čechách: uvádí se, že latinský původ má až 28 procent anglického slovníku.

Období antiky ovšem v moderních jazycích nepřipomínají pouze četné latinismy. Stejnou měrou k naší lexikografické výbavě přispívají grécismy – výpůjčky a kalky z dávných časů („antiquitas“) pohádkové Hellady (Hellas = Řecko). Jedním z nejlepších příkladů je anabáze. Zatímco my ji vnímáme jako složitou cestu, plnou překážek, starořecký filozof a vojevůdce Xenofón tak ve svém spise nazval výpravu řeckých žoldnéřů ve službách perského prince Kýra Mladšího do Malé Asie a zpět.

Jeho Anabasis je dosti odlišná od budějovické anabáze dobrého vojáka Švejka či od sibiřské anabáze československých legionářů v roce 1918. Podstata však zůstává stejná. Připomeňme, že původní řecký výraz se skládá ze slov „ana“ („vzhůru“) a „bainó“ („kráčím“). Podstupujeme-li anabázi, kráčíme tedy vzhůru – myšleno od mořského břehu, kde se řecké vojsko vylodilo, do výše položeného vnitrozemí.

Trochu jiný demagog

Některá slůvka přejatá ze starověké řečtiny se postupem času významově posunula. Třeba takový demagog byl kdysi důstojným, čestným vůdcem lidu (démos = lid, agógos = vůdce). A hleďme, jak se to zvrhlo… „Demagog je člověk, který hlásá věci, o nichž ví, že nejsou pravda, a to lidem, o nichž ví, že jsou hlupáci,“ napsal o novodobých překrucovatelích skutečnosti esejista Henry Louis Mencken.

Megera se zlověstným hlasem z Božské komedie od Danteho.Megera se zlověstným hlasem z Božské komedie od DantehoZdroj: Wikimedia Commons, John Flaxman Jr., public domain

Z latiny jsme samozřejmě převzali i řadu méně vážných slovíček. Kupříkladu megera je strašná ženská, kterou nelze vystát. V řecké mytologii šlo o závistivou Megairu, jednu ze tří bohyň pomsty a kletby, takzvaných Erínyí, jejichž římskými obdobami byly Furie.

Umělý Maxmilián

Z řeckých bájí k nám připutoval i mentor. Zkušený starší učitel méně ostříleného zelenáče. V Homérově eposu Odyssea byl Mentór přítelem, kterého hrdinaPortrét Maxmiliána I.Portrét Maxmiliána I.Zdroj: Wikimedia Commons, Albrecht Dürer, public domain Odysseus pověřil po dobu své nepřítomnosti v Ithace, kde vládl, výchovou a ochranou svého syna Télemacha.

Vraťme se ale k jazyku Římanů, pocházejícího ze středoitalského kraje Latium (Lazio). Nemůžeme si nevšimnout, kolik českých křestních jmen je latinského původu. Mezi nimi jako zvláštní expemplář vyčnívá Maxmilián – uměle vytvořená složenina dvou různých římských „spolujmen“ („cognomen“).

Novodobé dějiny snah o uzákonění češtiny jako národního jazyka začínají u Josefa Dobrovského. Filologa, historika a zakladatele vědecké bohemistiky.
Čeština jako úřední jazyk: K uzákonění řeči vedla dlouhá a strastiplná cesta

Císař Svaté říše římské Fridrich III. si totiž při narození svého druhého syna v roce 1459 velmi přál, aby se potomek inspiroval dvěma starořímskými vzory: konzul a diktátor Fabius Maximus úspěšně vzdoroval postupu kartaginské armády, řízené obávaným Hannibalem. Vojevůdce Scipio Aemilianus poté Kartágo dobyl a vypálil. Fridrich III. přemýšlel: Maximus… Aemilianus… No jistě, můj nástupce se bude jmenovat Maxmilián I. Habsburský!

O čem je speciál Slovíčkaření

Některé výrazy člověku vrtají hlavou. Nelze je bezezbytku pochopit, pokud se nevydáme nazpět v čase a neprojdeme s nimi celou historii jejich vzniku, užití a proměn. Slůvka jako vůči, vesměs, zebvrubně. Nezní vám trochu tajemně? Určitá záhadnost je však jen pozůstatkem dávných, dnes už poněkud nesrozumitelných dob a zvyků.

Jakmile se vžijeme do myšlení našich předků, porozumíme i způsobu, jakým utvářeli českou řeč. A právě české řeči se věnuje seriál Deníku s názvem Slovíčkaření.

Facebook Deník Styl je tu pro každého.Facebook Deník Styl je tu pro každéhoZdroj: Deník/Denisa Lottmannová