Dlouhodobě žije na Uherskohradišťsku svérázný malíř a pábitel Moarch Miško Eveno. Více než sedmdesátiletá nepřehlédnutelná postavička představuje svá díla ve Svatobořicích-Mistříně. Výstava se jmenuje „Jdu Slováckem krásným“ stejně jako nedávno vydaná kniha jeho kamaráda, publicisty Jiřího Jilíka, kterou umělec ilustroval.

„Je to významný malíř. Jeho výstava je u nás raritou. Výstava Jdu Slováckem krásným zatím nikde v této podobě nebyla. Obrazy jsou jakési jeho vize ze slováckého prostředí,“ uvedl vedoucí svatobořického kulturního domu Rostislav Marada. Na výstavě jsou k vidění i díla, která byla součástí několika knih Jiřího Jilíka. Celkem přivezl v týdnu Miško Eveno do Svatobořic-Mistřína více než třicet děl.

Umělec se narodil v bretaňském městě Gwened, vyučil se elektrikářem a prošel řadou dělnických povolání. Poprvé vystavoval v roce 1958. K lidovému umění měl vždycky blízko, v padesátých letech byl členem folklorního souboru V Saint Nazaire. Tehdy se také poprvé setkal s pojmem Československo.

„Na stěnách naší klubovny visela kolekce jakýchsi černobílých kreseb, které ukazovaly socialistický ráj, velké elektrické stožáry nebo tmavé hordy dělníků v továrnách. Byly to dárky z předchozího zájezdu souboru do Československa. Naštěstí mezi nimi byly i nádherné gramofonové desky s lidovou hudbou. Tak jsem se začal zajímat o zemi, kde ta krása vznikla. Poznal jsem Janáčka, Martinů a pak to šlo ráz na ráz,“ říká Miško Eveno.

Hledal další hudební zážitky, pokoušel se sledovat přeloženou českou literaturu i výtvarnou tvorbu. Poprvé se do Československa podíval v roce 1985, kdy se připomínalo dvacet let družebních vztahů mezi městy Brno a Rennes. Byl členem delegace. Vzpomíná si, že protokol byl přísný, dostat se mezi lidi nebylo jednoduché. Stačil se ale seznámit například s Bolkem Polívkou a především s grafikem Zdeňkem Fuksou. Začal se učit česky a vrátil se v roce 1988, aby navštěvoval především folklorní akce.

Po listopadu 89 již bylo vše jednodušší, se Zdeňkem Fuksou připravil několik společných výstav, pak již vystavoval sám. Po návštěvě jízdy králů ve Vlčnově už si jenom zajel vyřídit formality a vrátil se na Slovácko natrvalo.

Dnes žije v Uherském Brodě, ateliér má v Jarošově v Uherském Hradišti. Připravil řadu výstav a stačil se i oženit. Má také naše občanství, čehož si velmi považuje. Češtinu skvěle zdokonalil a dokáže prý vytvářet nádherně vtipné a poetické novotvary jako je například „slovácký lahevník“ nebo „Možňácko“.