„Senátor Zdeněk Škromach zamýšlel původně uspořádat v senátu výstavu akademiků Františka Cundrly nebo Miroslava Bravence, ale oba náhle zemřeli, a tak oslovil mého syna, který má výstavní galerii," přibližuje Karolína Šimčíková, jak se jí dostalo cti vystavit v červenci své obrazy v předsálí jednacího sálu Senátu České republiky.
Do Prahy přivezla asi patnáct obrazů, z nichž vystavila dvanáct. Všechno to byly olejomalby. Původně akademická sochařka začala malovat, když v jejím životě nastal zlom – zemřela jí sestra. „Po škole jsem pětatřicet let žila v Karlových Varech, v pětapadesáti letech jsem se vrátila do rodného Bzence za sestrou. Žily jsme si spolu krásně, hodně jsme cestovaly, jenže náhle zemřela a já jsem se musela nějak zabavit," vzpomíná, jak malováním zaháněla chmury. „Blíží se mi sedmdesátka a jsem tvůrčí typ, takže potřebuji stále tvořit něco nového," vysvětluje, proč začala více malovat a nakonec také kývla na nabídku vystavovat v Praze.
„A jako by mi někdo shůry pomáhal," říká malířka. Na vernisáž výstavy totiž pozvala své spolužáky z výtvarné akademie, které od školy neviděla. Když si prohlédli její obrazy, řekli jí: „Maluj!", a to jí zvedlo sebevědomí. „Stoprocentně u malby zůstanu. Tu touhu mám," svěřila se akademická sochařka s tím, jak ji spolužáci povzbudili.
Jestli práce Karolíny Šimčíkové uvidí lidé i na Slovácku, není jisté. „Zatím neplánuji výstavu. Budu si malovat, a když mě někdo osloví, tak to zvážím," říká umělkyně, která od roku 1970 pravidelně pořádala každoroční výstavy doma i v zahraničí a její díla jsou zastoupená v českých galeriích i v soukromých sbírkách.
