Zatímco dříve si musel krást čas, aby se mohl svému koníčku věnovat a zvládat všechny objednávky, dnes jako důchodce má času spoustu, ale o podobné výrobky už není takový zájem.
„Už dělám většinou věci, které pak někomu daruji, nebo jen tak pro radost. Když něco tvořím, mám z toho stále obrovské potěšení,“ tvrdí Hanák.
Vždy si potrpěl na prezidenty. Nejraději ze všech má Tomáše Garrigua Masaryka, kterému stále říká „tatíček“. V dobách socialismu udělal mnoho jeho portrétů. Aby neměl problémy, vydával prezidentovy podobenky za Aloise Jiráska.
„Masaryka jsem nikdy nedělal na kšeft, vždy jsem ho věnoval,“ upozorňuje. Přestože je vyučený cukrář a pracoval většinu života v technických profesích, k umělecké činnosti měl vždy blízko.
„Když jsem před padesáti lety pracoval u lodí, čekával jsem v meandrech řeky Moravy na odvoz a vyřezával jsem si z dlouhé chvíle drobnosti ze zuhelnatělého dřeva, co vyčnívalo z břehů. Tam to asi začalo. Pak jsem začal pracovat se sádrou.
Technologie jsem postupně měnil. Dnes používám pro výrobu forem na odlévání sádry směs, jejíž základ je surový kaučuk. Forma je pak taková gumová, ale osvědčilo se mi to,“ vysvětluje.
Největším výtvorem kariéry amatérského umělce zůstává socha Jana Nepomuckého, která stojí v kapličce mezi Vracovem a Bzencem. Sádrová kopie nahradila poškozený dřevěný originál díla v téměř životní velikosti. Práce na vytvoření kopie zabraly Květoslavu Hanákovi více než rok.
„Nic podobného jsem nikdy nedělal. Musel jsem improvizovat a odlévat vše postupně. Po minikýblíčcích jsem do forem nalil více než metrák sádry. To jsem ještě vnitřek odlehčoval papírovými rourami nebo PET láhvemi,“ vzpomíná.
Až v důchodu zjistil, že ho lákají i další umělecké projevy. Koupil si elektronické varhany, sehnal noty a po večerech si hraje. Pořídil si také vodové barvy a začal malovat.
