Letošní vánoční svátky jste strávil ve Strážnici. Jak to?
Naše máma Zdeňka, strážnická matrikářka, slavila 25. prosince v Nebeské kavárně jubileum – osmdesáté narozeniny. Bratr Svatopluk přišel s nápadem, že se společně pokloníme u hrobu její památce. S věnečky a svícemi jsme u ní byli jak na Štědrý den, tak na Boží narození. Bylo z toho vždy skoro dvouhodinové turné, protože jsme se zastavovali a světlo zapálili i řadě osobností, které jsem před lety zažil ještě na tomto světě. Pochopitelně jsme odjeli i do Bojkovic, kde spí svůj věčný spánek náš otec.

Jako věřící křesťan jste si určitě udělal čas na bohoslužby. Kde vás tentokrát oslovily nejvíce?
Půlnoční bohoslužba a První svátek vánoční navedly naše kroky do klášterního kostela ve Strážnici, neboť švagrová zpívala na kůru mši Jana Jakuba Ryby. Pod vedením Bohumila Mališky, českého Nora, a varhaníka Laco Soviče pečlivě nacvičovali, byl jsem tudíž zvědavý na výsledek. Na svatého Štěpána jsme navštívili kostelv rodišti mého oblíbeného básníka Jana Skácela, tedy vnorovský. Jedna večerní cesta vedla do Milokoště, kde jsem premiérově navštívil tamní moderní kapli se zajímavým oltářním obrazem… A za uplynulý rok poděkoval ve svatostánku Tvarožné Lhoty.

Určitě si dobře vzpomínáte i na vánoční svátky před čtyřiceti lety. Můžete je trochu přiblížit?
Ano, s bratrem jsme seděli jako náctiletí u stolu s osobami, kterým dodnes vděčíme za péči, hezké dětství a lásku. Od těch dob jsem navzdory novodobým trendům zastáncem tradičního štědrovečerního menu, které začíná modlitbou vlastními slovy všech zúčastněných, oplatkami s medem a poctivou rybí polévkou s opečeným rohlíkem. Končí po návratu z kostela kapřím řízkem jen tak postudenu (úsměv).

Stihl jste i přednášku o bylinkách z Lučiny. Máte nějakou oblíbenou, kterou chcete vyzkoušet?
Pozvala mě k sobě Ivana Jongepierová, šéfka CHKO Bílé Karpaty, a jako příznivci čajů mi o orchidejích a bylinkách z této lokality jeden večer vyprávěla. O ní je známo, že jako bába-kořenářka žije de facto celoročně na Vojšicích a Čertoryjích. Všechny ty její léčivé, čistící čaje jsou oprávněně vyhledávanými lahůdkami.

Nyní hrajete i v seriálu Ulice. Jak jste se do Ulice vůbec dostal a jak si hraní v seriálu užíváte?
Zní to neuvěřitelně, ale nástup do nekonečného seriálu Ulice byl otázkou jednoho pětiminutového telefonátu. Oči se mi šibalstvím rozsvítily, že si po komediích zahraju intrikujícího šizuňka, a to jako v civilu lektor katedrály svatého Víta. A opravdu, jak jsem poznal po prvních dílech, baví se mým drsňáctvím a cynismem, s nímž omamuji ovdovělé důchodkyně, vykrádám pekárnu s hospodou, dusívám pod krkem přítele Rostislava Nováka, i kolegové od hradního oltáře. Věřte, pro herce je lahůdka zahrát si svého doktora Cvacha.

Jaký je rozdíl mezi seriálovým a filmovým herectvím?
Obrovský, zejména v rychlosti natáčení.U megaseriálů není čas. Jede se jeden obraz za druhým, fičíte od časného rána s mozkem rotujícím, protože se jede „na první dobrou“ a v dlouhých záběrech. Základem je tedy perfektní znalost mnoha špalků textu, jež ihned po dotočení mažete z hlavy, a nastupujete na další. Filmy prvoplánové a téměř bezduché se tomuto stylu blíží, ovšem – když vás osloví filmař s uměleckými ambicemi – toť lahůdka. Mám za sebou tři filmy s Karlem Kachyňou, historii pražských Židů v režii Jaromila Jireše, harmonickou práci s aristokratem ducha Zdenkem Sirovým při vzniku Černých baronů… A všechny tyhle mistry, kteří už jsou na pravdě Boží, mi po letech evokoval Václav Marhoul. Točí adaptaci románu světového formátu Nabarvené ptáče autora Jerzy Kosińskeho, a když mě loni v létě odvezl jako „rychtáře běloruské vesnice“ na magickou Šumavu, tančilo mi při natáčení s ním srdce radostí. Velká kreativita se snoubila s profesionalitou. Věřím, že mi dáte o příštím máji při premiéře za pravdu.

Co chystáte letos?
Po idylickém zastavení v tichu venkova, se teď musím změnit na tryskomyš, neboť mám do června odevzdat dva rukopisy – monografii našeho předního uměleckého kováře a sochaře Vítězslava Stoklasy, která vyjde k jeho šedesátinám, a knižní rozhovor s Janem Hrabětou, jednou z legend Divadla Járy Cimrmana. A nadále se těším na večery s komedií „Chlap na zabití“, kterou hrajeme v hlavních rolích s Mirkem Vladykou a Filipem Blažkem už čtyři roky před vyprodanými sály od domovského divadla Palace na Václaváku, přes Znojmo, Divadlo Bolka Polívky… až po Děčín či Ostravsko. Však jste o ní psali při uvedení v Hodoníně.