Když se ale octnou na jevišti, okamžitě ožijí. Před deseti lety jim znovu vrátili život členové bzeneckého loutkového divadla Kašpárek. Jeho historie se ale začala psát už na počátku třicátých let minulého století.
„Sokol tehdy zakoupil první loutky. Po válce začalo divadlo upadat. Podařilo se nám jej obnovit až v devadesátých letech,“ líčí osudy divadla jeho současný principál Josef Ženata. Z předválečné doby se souboru zachovalo jen torzo loutek.
„Původně jich bylo asi sto. Vrátilo se nám ale slabých třicet. Něco lidi rozkradli, některé loutky shnily ve sklepě kulturního domu,“ vzpomíná na smutné časy Ženata.
Dnes už naštěstí soubor vlastní na padesát loutek a nové stále vznikají. „Nejstarší je asi Kašpárek. Nejkratší dobu máme bezhlavého rytíře,“ pyšní se novou loutkou principál, který k dřevěným lidičkám na nitích tíhl už od klukovských let.
„Už jako malý jsem chodil na loutkové divadlo tady v sokolovně. Hrát jsem začal na střední škole. Později jsem si říkal, že by bylo potřeba to, co jsem si jako dítě půjčil, zase vrátit,“ míní Josef Ženata, který hraní loutkového divadla vnímá jako předání štafety. Loutkám propůjčuje i svůj hlas.
„Mluvič se musí umět vžít do role. Vodič by zase měl být pohotový a mít cit v rukou. Ideální je, když jsou oba synchronní,“ přibližuje dění v zákulisí principál. Podle něj se někdy při představení zasměje nejen publikum, ale i členové souboru. „Jednou se podařilo trefné přeřeknutí. Místo věty „rozum se mu zastavil“ se ozvalo „rozum se mu postavil“. Tehdy se herci neudrželi,“ usmívá se Ženata.
