Důvody vzniku tohoto názoru ale souvisely s velkovýrobním pěstováním broskvoní, kdy se s často úkolovanou prací stávalo, že část řezných ran zůstala nenamazaná, zvláště na méně přístupných nebo méně viditelných místech nebo nebyla namazaná dokonale. Strom v plné síle se pak musel bránit nákaze sám urychleným zhojením ran.

Je to však u zahrádkářů odůvodněné? Účelem ošetření ran po řezu, nejlépe štěpařským voskem, je zabránit napadení ran spórami hub rodů Leucostoma, Cincta a Monilia. Ty způsobují glejotok a mrtvici větví i kmene. Spóry na živém dřevě vyklíčí, vrostou do pletiva a způsobují zmíněné škody.

V zahrádkářské praxi, pokud ve vlastním zájmu dokonale zamažeme všechny rány co nejdříve po řezu, “ ve stejné minutě“, je možné řezat kdykoliv, celoročně, podle potřeby řezu a časových možností. Řez v bezmrazé zimě nebo předjaří je výhodnější i proto, že vzduch není nasycený spórami škodlivých hub jako na jaře.

Řez před postřikem je výhodnější i proto, že snižuje objem koruny a tím i potřebu postřikové látky proti kadeřavosti až na polovinu.
Včasným řezem se chrání i zásobní látky, které strom tlačí z kořenů, především do nejvyšších částí rostliny a které jsou pozdním řezem odstraněny. Důležitá je i kvalita zamazání ran.

Je zapotřebí dotknout se vláčným voskem rány nejdříve v místě dotyku dutého ostří nůžek, kde i při správném nasazení nůžek, to je dutým (silnějším) ostřím nahoru, je kůra zmačkaná a přístupnější chorobám. Na silnějších větvích pak ránu obkroužíme po okraji (zamažeme kůru) a nakonec střed rány. Zamažeme i koncové rány tenkých větviček, pokud u nich větvička pokračuje v růstu bočním výhonem. Konce tenkých větviček nemusíme zamazávat.

Řez broskvoní za květu, podobně jako pěstování pryšce křižmolistého proti hryzcům nebo maliny Romy se stal zvyklostí nebo módou, založenou na nepřesných pozorováních a je v našem zájmu je opustit a využít nových zjištění.

Blažej Zajíc