Jak říká, způsob oslav největších svátků v roce prošel od jejího mládí obrovskými změnami. „Měli jsme smrček a u kmínku byla pověšená panenská jablíčka. Nikdy na to nezapomenu. Od té doby je miluju,“ vypráví Millerová, která také zmiňuje, že dříve byly Vánoce daleko střídmější. Zkrátka skromnější. I co se dárků týká. Ty jsou se současností nesrovnatelné.

Změn bylo hodně. Jablíčka u ní ale zůstávají. „Když jim chybí stopka, strčím tam sirku. Uvážu nit a jablíčko pověsím,“ usmívá se sympatická dáma.

Vzpomíná i na večeři a obcházení domů s koledami. Také tady má příhodu, která se jí vryla do paměti. Souvisí se zpíváním za dveřmi. Jakmile se s kamarády objevila u jedné z tamních starších žen, místo odměny dostali všichni spíše trest: horkou krupici do dlaně. Od té doby k ní děti nechodily.

Když má porovnat tehdejší svátky s těmi dnešními, zamýšlí se. Kroutí hlavou. „To ani nejde. Byla jsem malá, takže jsem to viděla jinak. Samozřejmě to bylo krásné. Vánoce měly jiné kouzlo, než mají teď,“ porovnává přece jen usměvavá žena plná elánu.

I proto se ve Vracově obnovila pravidelná akce s názvem Vánoce postaru. I když jen okrajově, i tam při ní mají mladí lidé možnost zahlédnout tehdejší zvyklosti a atmosféru. Přestože má vánoční období moc ráda, už ho nevyhlíží v kalendáři, jako když byla dítě. Očekávání se změnila.

„Už jsme starší, takže si dáme malé dárečky jako překvapení. Poté přijde syn s rodinou. I ten už je ale dospělý, takže rozzářené očička se už moc nevidí,“ povídá Milerová.