Podala si ruku s Nicholasem Wintonem, stoletým mužem, jenž před sedmdesáti lety zachránil 669 převážně židovských dětí před holocaustem. Devatenáctiletá Barbora Lagová za ním odjela 1. září do Londýna Wintonovým vlakem.

„Z jeho ruky sálala energie, to dobro. Že je v něm, bylo cítit z jeho stisku,“ vzpomíná Bára na okamžik, kdy se dotkla sira Wintona. Ten pocit si zasloužila. Jízdenku na čtyřdenní vzpomínkovou jízdu, na kterou se vypravila zhruba třicítka Wintonových zachráněných dětí, získala studentka čtvrtého ročníku Gymnázia v Hodoníně díky soutěži Winton Train – Inspirace dobrem.. Z téměř devadesátky českých studentů se dostala do finále a vyhrála třetí místo ve fotografické kategorii.

Dostala ses mezi devítku studentů, kteří obsadili tři první místa v kategoriích fotografie, literatura a výtvarné dílo. Jak ses o soutěži dozvěděla?
Hlavní podnět jsem dostala od naší profesorky Daniely Satkeové. Pak jsem se přihlásila do soutěže, nafotila jsem fotky na téma Inspirace dobrem. Hned jsem věděla, co budu tvořit, jak to budu dělat, jaký styl použiji. Z naší školy se zapojilo více studentů, já jsem pak postoupila do finále.
Vytvořila jsi dvě fotografie, přibliž je, prosím.
Na fotografiích je holčička. Pojala jsem vše spíše abstraktně. Chtěla jsem dát do fotografie něco svého, ale zároveň, aby si lidé sami vytvořili svůj obraz a sami v nich něco hledali. Snímky jsem pojmenovala Naděje. Pojala jsem je formou příběhu. Na první fotografii holčička čeká na naději, a tak k ní byl vyslán posel naděje. A na druhém snímku se již dívenka vede s poslem. Jdou tunelem, na jehož konci je světlo. To znázorňuje naději.

Je to fotomontáž? Kde jsi fotila?
Ano. Fotila jsem v dětském domově a pak jsem fotografie graficky doladila.

Zajímala ses o konkurenční práce studentů a o to, co na tvé fotky říkala porota?
Mí favorité skončili na posledních místech, takže tady jsme se s porotci neshodli. V porotě byli známí fotografové a umělci. Mluvila jsem s fotografem z Reflexu. Ten říkal, že moje snímky jsou dobré dílo, ale že to není zrovna jeho parketa, protože nemá rád aranžování.

Povídej nyní o cestě Wintonovým vlakem. Kdo všechno jím jel kromě Wintonových dětí a jejich rodin?
Jely s námi známé osobnosti, například Olga Menzelová, Vladimír Hron, ředitel Českých drah a první den dokonce Jan Kraus, novináři a nás devět studentů.

Ve vlaku jste se mohli volně pohybovat, cestující si vyprávěli své příběhy. Byla jsi u toho?
Ano, působilo to na mě velmi pozitivně. Opravdu to byli lidé, kteří si na nic nehráli, byli ochotní nám vyprávět své příběhy. Bylo to hodně spontánní.

Vyslechla jsi nějaký příběh?
Ano, vyprávěly mi ho dvě ženy. Byly to kamarádky od dětství, seznámily se právě, když spolu jely ve vlaku. České děti v Anglii měly českou školu. Vyprávěly nám různé zážitky ze studií i jak pak byly starší.

Vzpomínaly na tu cestu a na to náhlé odloučení od rodin?
Většina říkala, že si to vůbec neuvědomovala. Že byli malí, a až dnes, když na to vzpomínají, chtějí vzpomínat pouze pozitivně. Když se na tu cestu připravovali, rodiče jim říkali, že jdou jen na zkoušku a že se vrátí. A nikdo nevěděl, že se vlastně nevrátí. Jako děti byly nadšené, že zažijí dobrodružství, něco nového. Opravdu si to nepřipouštěli.

Jaká byla atmosféra ve vlaku?
Většinu času jsem trávila se studenty, ale atmosféra byla jedno velké pozitivum. S lidmi jsme se setkávali jen při jídle. Ale dokonce se stalo, že za námi jedna paní přišla a sama nám začala vyprávět. Zdálo se mi však, že byli málo informovaní. Mysleli si, že s nimi budeme dělat reportáže. Když se dozvěděli, že jsme studenti, kteří vyhráli soutěž, byli mile překvapení a anglicky se vyptávali, i když většina uměla i česky.

Dokážeš zhodnotit hrdinství sira Wintona?

Velmi ho obdivuji. Pro mne je silná osobnost, že byl ochotný něco tak velkého udělat a bojovat za dobro. O jeho příběhu jsem se dozvěděla už jako malá díky filmu Všichni moji blízcí.

Jsi zástupkyně mladé generace, o válce se učíš jen v hodinách dějepisu. Jsou lidé, kteří dnes popírají holocaust, že nic takového se nestalo, že žádní Židé neumírali. Co si o tom myslíš?
Já patřím k té druhé skupině. Židé umírali. Beru to jako tvrdou realitu a myslím si, že to možná bylo ještě horší.

Je důležité si do budoucna stále připomínat historii?

Určitě. Je to podstatné, protože kdyby nastala taková situace v dnešní době, bylo by to tisíckrát horší. Protože svět se stále vyvíjí dopředu a myslím si, že jisté lidské hodnoty upadají. Člověk, jako je Nicholas Winton, by se v dnešní době velmi těžce hledal.

Víš o tom, že čeští studenti zorganizovali podpisovou akci, aby Winton dostal Nobelovu cenu, a ministr zahraničí už podal návrh výboru pro Nobelovu cenu?
Ne, ale je to dobrá myšlenka. Kdyby mi to přišlo do rukou, podepíši to.

Zaslouží si Nicholas Winton Nobelovu cenu?

Bezpochyby. Tady nejde jen o ty zachráněné životy, on je osobnost, on je člověk, o kterém si myslím, že by dnes v podobné situaci šel do toho znovu.

Celý rozhovor přineseme v úterním Slovácku