Zachytit okolní svět na papír či plátno zkouší už od svých pěti let. „Byly to první kresby koňů. Moji spolužáci chtěli, abych jim dělal výkresy. Kreslení jsem zbožňoval i jako předmět na základní škole. To se vyvinulo tak, že jsem udělal zkoušky do Uherského Hradiště na střední uměleckou školu," připomíná si Hanáček.
Než nastoupil do Prahy na Akademii výtvarných umění jako žák Aloise Fišárka a Karla Součka, strávil rok studia v Berlíně. Dvacet let dělal ženské akty, sem tam i mužské, dále zátiší a kytice. „Můj rukopis je expresívní, vysoce pastózní. Vystřídal jsem všechny malířské směry. Od realismu, fauvismu, expresionismu, impresionismu a kubismu. Teď jsem zakotvil v surrealismu. Dělám abstraktní velké obrazy," popisuje svoji tvorbu.
Do plátna zapracoval i těžké životní chvíle. „Sakrální umění jsem maloval dlouho. Moje maminka, kterou jsem miloval, umírala na rakovinu. Víru v Ježíše a v Pána Boha ve mně probudily bolesti. Obrazy pro mne byly jako modlitby," říká umělec.
V této době se věnuje abstraktním obrazům vesmíru, jako odpočinek maluje výrazně barevná folklórní díla. „Přál bych si, aby byla moje jízda králů vystavená vedle té třímetrové od Uprky. Takový atomový věk vedle více než sto let staré malby," přeje si Hanáček. Za svůj život už vytvořil na devět tisíc maleb a přes čtrnáct tisíc kreseb.
