„Začínal jsem jako kameník. Při tomto povolání člověk seká maximálně písmo, většinou brousí. To je dost fádní, proto jsem po práci začal sekat sám první objekty z pískovce,“ říká Petr Horák. Nejraději seká do mramoru nebo travertinu. Ten je ale vcelku drahý. Každý materiál je podle něho jiný a vyžaduje jiný přístup.
Sochař si zajíždí pro materiál do lomů, ale získává ho i z vyhozených náhrobků. Materiál není podle Horáka důležitý. „Je jedno, jestli jde o kámen, dřevo nebo třeba papír a tužku, důležitá je samotná činnost,“ upřednostňuje tvůrčí proces před jeho výsledkem sochař. Říká, že když nějakou věc dokončí, nebaví ho dívat se na ni. Dílo je podle něho odraz doby, ve které vznikalo.
Sochy, které vysekal v minulosti, už by dnes dělal jinak.
Před tím, než začíná sochař tesat do kamene, kreslí si náčrtky, ale nemodeluje jako někteří jeho kolegové. „Jednou jsem přenášel kresbu na kámen podle měřítka, ale z práce se vytratilo dobrodružství. Daleko dobrodružnější je udělat si náčrt a jít přímo do kamene,“ vysvětluje Petr Horák.
Důležité je podle něho nespokojit se s výsledkem své práce. Říká, že člověk musí svou tvorbu brát s nadhledem a čerpat z ní podněty pro další vývoj. Někteří lidé podle něj jen kopírují dokola svá dřívější díla.
Petr Horák je taky autorem sochy Sáma, která stojí, nebo spíš sedí na kopci Náklo. Je to jeho první větší figura. Říká, že podle významných sochařů vypovídá minulost hodně o každém tvůrci, jak je schopný vytesat ruce. Figurálními sochami také sochaři většinou začínají. „Socha Sáma byla výborná zkušenost. Formu jsem zvolil podle místa.
Chtěl jsem, aby působil klidně. Dal jsem mu třeba velký pupek, aby bylo vidět, že to nebyl žádný asketa,“ charakterizoval sochu Horák. V těchto dnech pomáhá studentům umělecké průmyslovky na Lužáku při sochařském sympoziu. Říká, že není žádný machr, ale nějaké zkušenosti jim předat může, přestože nemá pedagogický talent.
