Když byla o Štědrém dnu na obloze spousta hvězd, příští rok měly snést slepice hodně vajec. Když dívka hodila ořech do potoka a ten plul, znamenalo to, že příští rok půjde do světa. Řadu další magických věšteb, pranostik a lidových zvyků, které provázely v minulosti předvánoční období i samotný Štědrý den na Slovácku, si mohli o víkendu vyslechnout návštěvníci strážnického skanzenu. Pořad Radujme se, veselme se připravil Národní ústav lidové kultury už podvanácté. A byl o něj obrovský zájem.

„Letos máme novinku v tom, že jsme rozšířili prohlídku o celý areál Horňácka, který na Vánoce zpřístupněný ještě nebyl. Když vidím to množství návštěvníků, tak jsme udělali určitě dobře,“ říká spokojeně autorka vánočního pořadu Magdalena Maňáková.

Prsten věštil vdavky

Ta návštěvnickou prohlídku vymyslela tak, že lidé postupně procházejí domečky ve skanzenu, ve kterých se blíže seznamují se Svatým Ondřejem, Barborou a Lucií a všemi lidovými zvyky, jež se k těmto svátkům vázaly.

„Svatý Ondřej byl patronem svateb a nevěst, a tak děvčata chtěla znát, kdy se vdají. Věštilo se například díky čtyřem hrníčkům, pod kterými byla hlína, hřeben, prsten a kus chleba. Podle toho, co si dívka vybrala, takový ji neminul osud. Jestli čekají dívku vdavky, se poznalo i při lití olova,“ přibližuje Maňáková.

Lidé ale mohli ve skanzenu obdivovat i betlémy či postaru nazdobené vánoční stromečky. „Historie vánočních stromečků je u nás stará teprve sto až sto padesát let. První ozdobený stromeček měla rodina německého obchodníka v roce 1773 v Brně, teprve pak se začala tato tradice šířit do Čech a později na Moravu,“ vypráví Petr Číhal z Národního ústavu lidové kultury.

Stromečky se zdobily vším, co dům dal, například jablíčky, ořechy, perníčky, sušeným ovocem či v chudých rodinách jen obyčejnými kamínky obalenými v papíru.

Známá je dodnes pověra, že když dívka utrhne na Svatou Barboru větvičku, a ta ji do Štědrého dne rozkvete, dívka se vdá. „Z rozkvetlé větvičky měla dívka udělat kolečko a na Štědrý den ho vzít do kostela. Když se přes něj dívala, poznala prý, která sousedka je čarodějnice. A když se při půlnoční podařilo mládenci kolečko dívce ukrást, měla si ho do roka vzít,“ popisuje méně známou část pověry Maňáková.

Moukou potírali návštěvníky také Lucie. To má přinést štěstí a zdraví v příštím roce. Vymést rohy místnosti od nemocí a neštěstí si však hospodyňka od Lucek zasloužila, jen když měla všechen len upředený. Na Svatou Lucii už ale měly ženy zákaz předení. „Když nemá práci hotovou, dostane peroutkou po rukách,“ varují dvě Lucky v bílém převleku Kateřina Kořínková a Zuzka Červenková.

Velmi důležité ale byly také pokrmy, které se podávaly na Štědrý večer.

Maso jen u bohatých

„Na stole mělo být devět pokrmů, protože devítka je magické číslo, a čím rozmanitější štědrovečerní stůl byl, tím větší měla být příští rok úroda,“ vypráví, jak to vypadlo na Horňácku, Jana Karásková z Lipova. Hospodyňka nesměla vstávat od stolu, aby nezanášely a nesly slepice, a odcházet od jídla nesměl nikdo, aby na sebe nepřivolal nemoci.

„Začínalo se oplatky, medem a česnekem. Ten symbolizoval sílu a med sladkost a rozmanitost přírody. Potom se jedly polévky, většinou s houbami, a když byl blízko rybník, tak byla i rybí. Na vesnici nechybělo zelí a kyselice z něj,“ vyjmenovává žena v horňáckém kroji. Dále si lidé dávali sušené ovoce a kaši z ječmene či jáhel ochucenou medem, skořicí a máslem. Nesměl chybět chléb. „A když byla rodina bohatá, tak měla i vařené maso,“ dodává Karásková. Lidé na Horňácku nezapomínali ani na dobytek a část štědrovečerní večeře symbolicky obětovali házením do studní či pokládáním ke kořenům stromů.