„Všichni postupně umíráme. Nástupci nejsou a už ani nebudou. Je jiná doba,“ tvrdí. Humor ale nestrácí. I když veřejně už dva roky nevystupuje, rozesmívá obyvatele domu s pečovatelskou službou, kde žije. Naposled při oslavě MDŽ.

„Sešli se tetičky, já jim říkám moje dorostenky, a pobavili jsme se. Vykládám ale třeba i při obědě. Občas někomu smíchem vypadnou zuby,“ chlubí se vypravěč. Humor ho nepřešel ani v nemocnici, kde podstoupil několik operací. Při cestě na sál se smál a ještě vtipkoval s doktorem.

Příhoda, jak přišel ke své přezdívce, je už legendou. „Vymyslel mi ji Vašek Mlýnků. V třiapadesátém roce mi povídá: Máš hloupé jména. Mám souseda, to je vůl, jak ty. Jmenuje se Cyril, tak ti tak budu taky říkat. A tak mi to zůstalo,“ vzpomíná Ludvík Pokorný.

Na různé přehlídky cestoval dlouhé roky, sjezdil při tom celou Evropu. Podle svých slov byl dobrý především v tom, že neustále měnil svá vyprávění.

„Kdysi mi jeden pán říkal, že má rád i další vypravěče, ale na mě si cení, že jsem pořád aktuální. Já jsem nikdy ani dopředu nepřipravoval, ci budu říkat.

Nastartoval jsem a jel podle toho, co se zrovna někde stalo,“ říká pyšně strýc Cyril. Lidé se proto za ním sjížděli z celé Moravy.