A výsledek? Jeden malý polštář. I když to tak nevypadá, tak náročná je výroba péřových duchen. Své o tom ví Marie Jakubíčková, Blažena Martínková, Anežka Blahušková, Josefa Kotásková, Božena Babáčková, Anežka Hajná a Anežka Macková – vacenovické ženy, které se už týden scházejí v tamním muzeu. Nadrat peří potřebují tolik, aby jím vyplnili jednu duchnu a polštář. V muzeu tak pobudou ještě aspoň týden. „Duchny chceme využít v muzeu, kde chceme zřídit sedláckou jizbu. Nebo peří prodáme a výtěžek použijeme na muzeum,“ vysvětlila, k čemu v muzeu potřebují peří, Petra Blahušková.

Ta k draní propůjčila to nejdůležitější – asi dvacet svých hus. Kromě toho ženy také loupávají ořechy, které pak prodávají cukrářům. Draní peří není ale vůbec jednoduché. Hromada na stole ubývá jen pomalu. Ženám jde ale práce od ruky, zkušeností mají totiž dost ze svého mládí, kdy u draní peří strávily nejeden zimní večer. „To sa vždy sedralo nejen peří, ale aj celá dědina. Všechny pletky se přebraly,“ vzpomíná nejmladší z žen Anežka Blahušková.

Zatímco peří jakoby ze stolu neubývalo, na zemi se hromadí středy pírek – peňky, jak se jim ve Vacenovicích říká. „Děvčata s ním vysypávala chodníček ke svému milému. Když se pak polil vodou, zmrzl a vydržel mnohdy až do jara,“ vypráví Blažena Martínková, jak dívky dávaly najevo, koho nosí v srdci.

„Mnohdy jsme to dělávaly i naschvál. Když některá pořád dělala tajnosti,“ směje se Marie Jakubíčková, jak jednoduše vyšla pravda o frajírovi najevo.

Vždycky se kromě povídání u draní peří také zpívalo. A vždycky za dívkami chodili jejich mládenci. „Hotová duchna se musela oprášit od peří. A který z chlapců se dělal největším frajerem, o toho se jsme ju obůchaly,“ vzpomíná na dobu svého mládí Jakubíčková.

Dnes už je většina z žen v důchodě, ale u draní peří se scházejí rády. „Co se má v zimě také jiného dělat. Jsme rády, že vyjdeme do společnosti a povykládáme si,“ shodují se všechny.