Běloruska Diana Balyková vypráví Deníku Rovnost o trnité cestě, která ji přivedla až do Brna. Jakmile na Ukrajině začala invaze, rozhodla se s rodinou utéct. Než se pustila do balení, poslala manžela s dětmi do krytu. Sama pak setrvala v devátém patře kyjevského bytu a chystala je k útěku.

„Manžel je klidný a rozumný, měl by více síly se sám postarat o děti,“ vzpomíná Balyko na své pocity.

Ukrajinci pochodem děkovali Brňanům.
Ukrajinci na pochodu poděkovali obyvatelům Brna. Rozdávali malé dárky, podívejte

Její příběh protkaný útěky ale začal ještě dříve, zmizet musela už z rodného Běloruska. Tam se stala nepohodlnou pro režim diktátora Alexandra Lukašenka. Tehdy se každý den bála, že pro ni přijde policie a odtáhne ji do vězení. Utekla proto na Ukrajinu, kde podle jejích slov konečně zažila svobodu a úlevu od strachu. Netrvalo to dlouho. Asi rok. Pak začala válka.

Balyková je básnířkou, prozaičkou a dramatičkou, její divadelní hry ztvárnila mnohá divadla v různých zemích světa. Z Ukrajiny cestovala s rodinou celkem pět dní, než se dostala do Polska a měla čas přemýšlet o tom, co bude s ní i jejími blízkými.

„Nevěděla jsem, jestli můžu být považována za vojenského uprchlíka, když jsem původem z Běloruska. Netušila jsem, jak sehnat práci, bydlení, jak a kde vyplnit příslušné dokumenty,“ popisuje běloruská umělkyně. Začala proto obepisovat všechny možné organizace s prosbou o pomoc. Pod svá křídla si ji vzalo pražské Národní divadlo a Diana Balyková dostala i s rodinou roční vízum v České republice.

Na černé listině

Když začne mluvit o dnech před uprchnutím z Běloruska, posluchače až mrazí. „Čistila jsem si zuby a plakala. Sprchovala jsem se dvě minuty, protože jsem byla vyděšená z toho, že do bytu vtrhne policie a nahou mě za vlasy vyvleče na chodbu,“ říká Balyková.

Mladá umělkyně se totiž od roku 2020 aktivně účastnila demonstrací proti Lukašenkovu režimu, psala dopisy politickým vězňům a spolu s manželem poskytovala médiím rozhovory o aktuálním dění v Bělorusku.

Na počítači měla podle jejích slov tucet hesel, SIM kartu ji zablokovali. Novou musela registrovat na jiné jméno. Obdržela několik předvolání na policii. Jako umělkyně se dostala na černou listinu kulturních osobností, kterou sestavila Irina Driga, první náměstkyně ministra kultury Běloruské republiky. Nesměla tak nic publikovat a oficiálně tvořit. Na tvorbu ale stejně neměla sílu.

„Bylo pro mě velmi obtížné psát, zaznamenávat události. Kdykoli jsem usedla k počítači, chtělo se mi zvracet, slova se postupně rozpouštěla, odcházela, mizela,“ vysvětluje Balyková.

Zdroj: Se souhlasem Diany Balyko

Od doby, co propukly demonstrace kvůli výsledkům prezidentských voleb, žila běloruská spisovatelka ve své zemi ve velkém stresu. Jak sama popisuje, vše se změnilo. „Už jsem nevycházela ven v hezkých šatech. Nosila jsem pohodlné oblečení, které by mi pomohlo při výprasku u případného policejního zadržení. Věci, ve kterých by se mi dobře spalo na policejní cele,“ vyjmenovává Balyko.

Pokaždé, když vyšla ven, měla v kapsách prášky, které denně potřebuje užívat, extra podvlékací vrstvu oblečení, kontaktní čočky, kdyby se jí při zadržení rozbily brýle a také dlouhý svetr téměř po kolena. Bála se dlouhých hodin v mrazu, s rukama nad hlavou, u zdi policejní služebny.

Problémy s tvorbou měla také na Ukrajině. „Naplánovala jsem si schůzku s vydavatelem a pak ji zrušila. Nedávala jsem ani rozhovory. Styděla jsem se. Styděla jsem se, že jsem utekla a nechala své běloruské přátele v politických věznících,“ rozlítostňuje se Balyková.

Vnímala, že je její povinností o událostech v zemi mluvit a zaznamenat je, podle svých slov na to ale neměla sílu a nechtěla demoralizovat ty, kteří se rozhodli zůstat. „Přišlo mi, že můj příběh o pronásledování, výsleších a útěku z Běloruska by mohl sebrat odvahu těm, kteří zůstali. Těm, kteří našli sílu zůstat lidmi v nelidských podmínkách,“ líčí žena.

První dva vodojemy na Žlutém kopci v Brně jsou připravené. Návštěvníky uvítají v říjnu.
Vodojemy na Žlutém kopci v Brně čekají na lidi: podívejte, na co se můžete těšit

Psát začala zase v České republice, v podkroví Národního divadla, které se jí a její rodině stalo domovem. Napsala hru o válce na Ukrajině s názvem Všechno nejlepší, Miláčku! a momentálně pracuje také na divadelní hře, jejíž děj se bude odehrávat v Praze.

„Jsem vděčná, že jsem v bezpečí a nemusím jen přežívat, ale můžu žít a mluvit o tom, co je pro mě důležité. Jsem literární voják, neumím zacházet se zbraněmi, ale umím to se slovy a významy,“ říká umělkyně. Celé letošní září tráví Balyková v Brně, kde je ve spolupráci s Moravskou zemskou knihovnou a Českým literárním centrem na tvůrčím pobytu.

Kdo je Diana Balyko

* Diana Balyko se narodila v SSSR, na území dnešního Ruska
* Když jí bylo šest let, přestěhovala se s rodiči do Minska a Bělorusko považovala za svůj domov
* Vystudovala historii na Běloruské státní univerzitě, později také dramatický obor na Gorkého literárním institutu v Moskvě a v Minském centru neuro-lingvistického programování
* Často cestovala, strávila například rok v New Yorku, kde pracovala pro Nové ruské slovo a v rádiu People Waves dělala rubriku Amerika očima mladé cizinky
* Patří k nejznámějším a nejhranějším běloruským dramatičkám, píše ale také knihy, vydává básnické sbírky a napsala čtyři scénáře k filmům